Puklý zvon.

Puklý zvon.
V trámoví černém zavěšen tkví němý; od srdce až ku kraje ovalu síť pavouk tká, to jako za mřížemi v ní skoro zmizí pomalu. Juž takto léta zapomenut visí, jak dekorace v okna půlkruhu spí v prachu svém – jen časem k žalu křísí v něm duši mrtvou hlahol soudruhů. Bez soucitu se zas dnes rozepěly! To jásot, zvuků valná vichřice, tak zpívá to a hlaholí v kraj ztmělý, jeť orgií ta tonů směsice! Ves lidský žal i ples, co srdce zkusí od kolébky tou cestou ku hrobu, zas tlumočí – on tich zde viset musí, jak zaklet vlastní ve mdlobu. I vzpomíná, on básník vzdušné výše: tak rovněž jásal vlastní hudbou zpit, lil tóny v svět jak víno z plné číše od hroudy za skřivanem nad blankyt! 71 Zas hluboké to, vážné chvění cítí, jež předchází ten zvuk pln nádhery i jásá též – v tom, když chce nejvíc bíti, jsou matné jen mdlé jeho údery. A trhlinou zvuk z ňader padá jemu, hlas jeho vlastní zní mu na posměch... pak ticho mrazivé... je konec všemu... sám zůstal plný nevypěných ech. Dnes tichu zvyk’. Ba když vše kol se třese v tom jásotu, on chudák v prachu mní, ó jistě srdce jeho teď juž hne se, ba zdá se mu, že houpá se, že zní! Ne, nemýlí se! Noci do hvězdnaté on s druhy jásá: Útěchu a mír! A neví, nebe požárem co vzňaté, že vrazil do něj vyplašený výr. 72