Druhý déšť.

Druhý déšť.
Déšť mohutný se včera snes’ na šerý hvozd v půlnoční chvíli; jej uvítala stromů směs. Ti staří obři, šum a ples! jej v náručí svém zachytili! A z rána když jsem vysel v hvozd, jak první svity zory bleskly, byl blankyt chmur a mraků prost, kdes volal doupnák, jinde drozd a lupeny se svěží leskly. A jak jsem vkročil v lesní chlad a zavadil jen o haluze, sta kapek, perel vodopád, se lilo s větví napořád; jak v pohádce to byla chůze. Co starých obrů zachyt’ sněm, to druhým deštěm s větví, suků jak křišťálů tříšť teklo sem 58 na skráň mou, v knihu, stezky lem, ve šumném čaruplném zvuku. Však nebyl to déšť původní, jenž bohatě se s výše lije, lán zprahlý rosy povodní jenž prosytí a zúrodní – jen chabá jeho parodie. I děl jsem: Poesie říš se kdys tak dědům otevřela, jim tekla plná její číš, a vřela celým mořem výš v choralu větru, hromů vřela! A řada duchů obrovských, Valmiki, Homer, Dante chytil těch kataraktů bouř a smích; jak staré stromy pili z nich! Ó, tenkrát básník žil a cítil! Ó, svatý dešti bezmezný! Ó, třikrát blažené vy kmeny, jimž ve koruny vítězný pad’ bouřící a líbezný déšť poesie rozperlený! Po dešti cesta zbývá nám, tříšť kapek, kterou vítr střásá, pár drobných perel tu i tam, jen odlesk matný v náruč tmám té blýskavice, jíž jest krása. 59 Jen z druhé ruky ohlas mdlý, směs servaných a kusých tonů náš úděl celý, los náš zlý... Co nutí nás, dál bychom šli, druž opozděných epigonů? 60