Děti jedou z výstavy.

Děti jedou z výstavy.
Vlahý večer k zemi pad’, v červenci jak bývá, lehká pára stoupá z lad, pod strání se stmívá; večerní zvon mezi lesy sledním echem dozněl kdesi a v šum stromů splývá. Divný hlahol z daleka stlumen sem se nese, slouchá stráň i paseka i strom každý v lese, ruch kol hlučí po silnici, slyš, v to hlasy zpívající v jásotu a v plese! Naslouchám a v dálku zřím. To jsou hlasy dětí! Strom, jenž rád by si juž zdřím, opět kývnul snětí. Blíž a blíž ten ruch se valí, zřím juž první vozy v dáli v prachu husté změti. 121 Juž jsou tady! Kolem kol ověnčené chvojí, vesele zní rachot kol, s kterým zpěv se pojí. Děti pějí, šátky vlají, koňům v hřívách stužky hrají přes uši až k voji. Sedí učitel a kněz vzadu v košatině, matky, šátků pestrá směs, drží děti v klíně a vše svorně zpívá, jásá. Tak se vrací dětská chasa rodné ku dědině. Dojat krok se zastaví, zrak za nimi letí... Bože, domů z výstavy jedou naše děti! Znikly bleskem – prach se valí, ale dlouho slyším z dáli výskat je a pěti! V duších jejich čet’ bych rád, jak tu kolem jely. Z prostých domků, samot, chat poprv dnes v svět zřely. Hrdě mohou hlavu vznésti; může vítat naše štěstí srdcí jich tluk vřelý. 122 Velkou zřely minulost bohatýrských dědů, otců práci, zlatý most, po němž půjdou k předu; všecko, co dnes zpola tuší, bude zráti v jejich duši. než nám půjdou v sledu. Dávno budem v hrobě prach s rodnou spjati hrudou a ty děti – nechť jen v snách – vzpomínat přec budou; pevnou rukou ony jednou starý prapor po nás zvednou s barvou bílou, rudou. Ponesou jej v dešti střel ve blesku a hromu, budou muži volných čel, z výstavy jež domů nyní jedou slavnou poutí, jichž zpěv nechce utichnouti ve korunách stromů! 123