Sestina o životě duše. I.

Sestina o životě duše.
I.
Cos nejasného v duši mé se vlní jak na břehu, jenž čeká příliv moře. Oh, co tu bude Medus, pestrých škeblí ve klínu dlouhých, rozvlněných travin! Oh, co tu bude divných bíti zvuků do srdce němé, zasmušilé skály! A jak bych stanul na vrcholu skály, v dál odkud valné obzory se vlní, a slyšel píseň žaluplných zvuků, již pějí labutě, když vidí moře, již pějí bukači, když z vlhkých travin se zvedá Noc ve vlasech s luny škeblí! A kroucenou jak dal bych k uchu škebli a chytal zvuky, matné echo skály, v nichž ztajen život stromů, chaluh, travin, jež v nekonečno k obzoru se vlní: tak ukláním se nad své duše moře a lovím zmírající echa zvuků. 53 Ó, nevystihlé velké kouzlo zvuků, jež spíš nám v duši, jak spí moře v škebli! Ó, nevystihlé volné zvuků moře, se srážející o života skály! Ó, hlasy, v nichž se němý život vlní! Ó, žití v lůně vln a v lůně travin! Rád spal jsem v klínu rosou vlhkých travin a slouchal křídel mšic a brouků zvuku, na zlaté strůně vzduchu, jenž se vlní, a vše jsem zavřel v ducha svého škebli a vše jsem nes’ přes žití poušť i skály, by v hloubi ňader zpívalo mi moře! A tak má duše změnila se v moře, jež plno pestrých škeblí, chaluh, travin, nad nímž ční dumy zasmušilé skály, proud žití o něž tříštěn v žalném zvuku, by zvolna zrála v samoty mé škebli myšlénka, perla, v níž zář hvězd se vlní. Ó jak se vlní toto valné moře! co Triton v škebli, v kštici věnec travin, zpěv divných zvuků houká s štítu skály! 54