Slepé dítě.

Slepé dítě.
Kraj celý smál se v jarní den, já poprv z města vyšel ven, zřel blankyt, mladou zeleň zas, zeď s brouky, květů plnou hráz. Kde kříží dráha cestu v luh, se blýskal v slunci starý pluh a vedle něho, v klínu květ, sedělo děcko pěti let. Kraj celý smál se v jarní den i včela z oulu lítla ven, pták notu zkoušel na stráni; vše bylo velké usmání. A dítě s květy v klínu svém se usmívalo na vzájem, já přihled’ blíž – ó jaký žal! já zřel, co ztajila mi dál, Aa duše má se zachvěla, neb slepé bylo docela... Čím jest mu všecka krása kol? Jest jaro něčím v jeho bol? 16 A přec ten úsměv na tváři! Tak sotva radost zazáří na líčku těch, kdo v lesku niv zří pláti kolem Vesny div. Co o té kráse děcko ví? Zpěv ptačí mu to nepoví, ni stromu šumšum, a v líčku přec plá jemu blaha ruměnec! Tak štěstí rovněž... nechť z tvých cest se uhne jinam, přece jest; ty’s v tmách, však reflex byť i mdlý se z dálky v duši zrcadlí. Ó chyť jej, celou duší ssaj! Jak dítě cítí jara bájbáj, ty ciť je, však uč tento cit tě jak to dítě – vděčným být. 17