Dětem.

Dětem.
Ve vás, děti zlatovlasé, pod mým oknem na pažitu hlučně jež se v každém čase proháníte, usmívá se vlasti jitro v novém svitu. Veselé vždy a vždy svěží jste jak rosný kvítek z rána, na kterém dech noci leží, korunka však zlatem tkána sluncem jest juž zulíbána. Sluncem nové doby příští, jež nám kyne velkou zoří, po tom dlouhém českém hoři, v srdečkách vám jež se blyští a nám nové jaro stvoří. Děti drahé, děti zlaté! Všeho, co je zapotřebí, člověk by zde žil jak v nebi, vše to v míře vrchovaté ještě dnes, vy děti, máte! 111 Máte jaré, čilé zdraví, hry a písně dovádivé, stálou veselost, žert hravý, vírou plá vám oko snivé, které „měj mne rád!“ k nám praví. Maličkost vám k štěstí stačí, motýl v stráni a květ v lese, strom, jenž zralý plod vám střese, ba, když pochmurná noc kvačí, pohádky vám v klínu nese. Pospěšte si, drahé děti, běhat, hráti, smát se, pěti, sám čas chvíli se vás bojí, pro nás bleskem, střelou letí, na váš úsměv, zdá se, stojí. Pospěšte si, než v své víry on vás strhne, bouřná řeka; s vašich očí ať k nám stéká láska s kouzlem velké víry, naděj, jež se nepoleká. Pospěšte si – život čeká. 112