Sestina o životě duše. II.

Sestina o životě duše.
II.
Jen z duše, z duše musí proudit pokoj, by mohla v pokoj pohroužit se duše. On zpívá, slyšíš jej? – za silnou skalou, tu rozraziti můžeš pouze prací, jen dlaně mozoly, jen potem hlavy, jen obětmi, jen silou odříkání. Ne v modliteb aneb v čar odříkání, ni diamanty koupíš si ten pokoj, jenž kyne z oka posněžené hlavy, ve kterém ryzí, lidská mluví duše; jen myšlének svých neunavnou prací ku zlatu vnikne duše hmoty skalou. Ó pustinami šel jsem, hvozdy, skalou a postil se a plakal v odříkání, a lopotil se včel, mravenců prací, bych našel onen vytoužený pokoj, v němž mohla by se opíjet má duše profilem čistým jedné krásné hlavy. 64 Já světců zřel a eremitů hlavy, pod hvozdů baldachynem s němou skalou jak vedla smutný hovor jejich duše v rubáši ze žíní a z odříkání, jak chtěli strhnout s hvězdných výší pokoj v snech vidinami, ve dne tuhou prací. A jejich též já opásal se prací, však čistý onen profil krásné hlavy byl stále se mnou, snů mých bouřil pokoj a třásl tvrdou mojich pochyb skalou a volal: Žij! Kde smutné odříkání Memento mori! psalo na práh duše. Mně z její tahů smála se vstříc duše. Tak sedmiletou Jakub věru prací ve strádání a tuhém odříkání nesundal závoj s nevěstiny hlavy jak já, duch, jehož nad vody ční skalou, jsem v tazích její tváře objal pokoj. Ó božský pokoj ve hlubinách duše, jenž skalou prýští se mou těžkou prací! Ach, odříkání! Ach, profil té hlavy! 65