Puklý zvon.
V trámoví černém zavěšen tkví němý;
od srdce až ku kraje ovalu
síť pavouk tká, to jako za mřížemi
v ní skoro zmizí pomalu.
Juž takto léta zapomenut visí,
jak dekorace v okna půlkruhu
spí v prachu svém – jen časem k žalu křísí
v něm duši mrtvou hlahol soudruhů.
Bez soucitu se zas dnes rozepěly!
To jásot, zvuků valná vichřice,
tak zpívá to a hlaholí v kraj ztmělý,
jeť orgií ta tonů směsice!
Ves lidský žal i ples, co srdce zkusí
od kolébky tou cestou ku hrobu,
zas tlumočí – on tich zde viset musí,
jak zaklet vlastní ve mdlobu.
I vzpomíná, on básník vzdušné výše:
tak rovněž jásal vlastní hudbou zpit,
lil tóny v svět jak víno z plné číše
od hroudy za skřivanem nad blankyt!
71
Zas hluboké to, vážné chvění cítí,
jež předchází ten zvuk pln nádhery
i jásá též – v tom, když chce nejvíc bíti,
jsou matné jen mdlé jeho údery.
A trhlinou zvuk z ňader padá jemu,
hlas jeho vlastní zní mu na posměch...
pak ticho mrazivé... je konec všemu...
sám zůstal plný nevypěných ech.
Dnes tichu zvyk’. Ba když vše kol se třese
v tom jásotu, on chudák v prachu mní,
ó jistě srdce jeho teď juž hne se,
ba zdá se mu, že houpá se, že zní!
Ne, nemýlí se! Noci do hvězdnaté
on s druhy jásá: Útěchu a mír!
A neví, nebe požárem co vzňaté,
že vrazil do něj vyplašený výr.
72