Šero. Nebe olověné příkrovem se nad zem sklání.
Zástup lidí u rybníka... Tajný šept a hlasné lání.
Co se stalo? – Malé dítě vrhla na břeh tady voda.
Jaká hanebnice matka! – Hezké dítě! – Věru, škoda!
Vskutku! V písku pode hrází namodralé tílko leží,
jak ocúnu bledý kvítek. Mraky jdou a vlny běží,
v rákosí jen vítr stená, opírá se do topolů.
Čí to dítě? – Kdo ví, čí je! – Co s ním? – Lid tak mluví spolu.
Do vsi máme přes hodinu. – Noc juž tady, třeba spěchat!
A tlum na ta slova menší, každý hotov tady nechat
dítě ležet; soucit jejich náhle mizí, náhle vadne;
rozprchnou se jako ptáci, když mezi ně výstřel padne.
Po hrázi tu kmet se blíží. Stane, uzří dítě z dáli.
Kývne zvolna lysou hlavou, zvedne je a v plášť svůj halí.
Rybák je to, tmí se v olších pár set kroků jeho chata.
Vítr divě zavyl v sítí, stařec s děckem domů chvátá.
Na stůl v předsíň položil je, vlastním šatem přikryl tílko,
od božího těla svadlý věneček na bledé čílko
vsadil mu a k nohám stavil hromničku mu rozsvícenou,
ta jak rudá slza plála okénkem v noc zamlženou.
Kmet leh’ v jizbu na své lože – otevřené nechal dvéře.
Čí to asi dítě bylo? Dumal v polosnění, šeře.
Ubožáček, juž má pokoj... svíčky plamínek se kloní
větru tahem, černé stíny po jizbě se kolem honí.
Nyní kroky... kmet se vzpřímil. To je Lidka, jistě vrací
teprv teď se z panské práce, venku kroků zvuk se ztrácí,
jistě kdos ji doprovázel... to ta mládež... šestnáct roků
a juž plamen touhy v srdci a juž jiskru vášně v oku;
co však platno, vždyť my sami nebyli jsme jiní taky...
Stařec hledí oknem v dálku, jak tmou vítr honí mraky.
Vrzla dvířka, uzavřena byla pouze na petlici.
Ano, to je vnučka jeho Lida... vidí, s bledou lící
stojí náhle v středu síňky, na děcko zří poděšena,
náhle křikne a v tom křiku ne víc dítě, ale žena:
„Moje dítě... vrátilo se!“ – Stařec chvátá k ní, však bledá
ona rve si černé vlasy, upokojiti se víc nedá:
„Vrátilo se... přišlo za mnou!“ – Co to pravíš, tvoje dítě? –
„Ano moje, do rybníka po porodu okamžitě
vrhla jsem je, ale, bože, ono nyní vrátilo se!“
Vyběhla ven... jako ohlas v topolech a ve rákose
zněl ten výkřik: „Moje dítě, vrátilo se, vrátilo se!“
Zčeřily se kalné vlny, výkřik splynul s jejich hlukem,
v síňce sám až v šeré jitro stařec plakal nad pravnukem.