Kdys v parném letě puzen myšlenkami
jsem zbloudil k řečišti. V něm potok malý,
jejž z jedné strany skály lemovaly,
co z druhé v písku posády se vpíjel
a jako slzí proud mdle v dálku míjel.
Kol mrtvé ticho. Poledne duch právě
své tiché kroky zvadlé vtiskal trávě,
pták mlčel v keři, brouk dlel v trávě tichý
i vodník ztajil rozmarné své smíchy,
jen slunce žáry praly v skalní stěny,
v to zněl zas řeky vzlykot utajený.
Já kráčel po břehu a v horkém písku
co spatřil jsem? Na plochém břehu v blízku
tam dítě sedělo. Žár slunce žhavý,
tak zdálo se, se netkne jeho hlavy.
Zrak jeho dychtivý jen těkal kolem
po žhoucím břehu a po písku holém,
jsa slunce klamnou hrou jen lákán stále,
jež v písku ležící oblázky malé
svou září měnilo mu v drahokamy.
To dítě neznalo, že zrak je mámí,
vždy rychlým krokem k místu pospíchalo,
kde kámen zářil, až zas v klamu stálo;
však zrak, jenž znova slunce svitem mámen,
upírá jenom; nový zářný kámen
jej upoutá, zas za ním v dálku běží,
a před ním znova drsný křemen leží.
Však dítě zlatá zrna hledající,
ač vždy zklamáno, nedalo si říci
a doufalo, že aspoň zrnko zlata
dá do večera řeka přebohatá.
Však marná práce! Den se ve tmu ztratil
a hošík zklamaný se domů vrátil.
Já ptal se cestou: Milé moje dítě,
rci, zářná zrnka proč tak lákají tě?
Víš dobře teď, že snaha tvoje marna,
víš, že to zrno, jež plá v blescích parna,
jen křemen jest, ne záře démantová.
„Nuž zítra – dí mi – začnu hledat znova!“
Ó, člověče, tys děckem mojí báje,
s nímž osud s tebou jenom sobě hraje,
a řeka, v níž ti žhavé slunce svítí,
toť tvoje smutné, opuštěné žití,
ta lesklá zrna – tužby tvé a přání,
jich dojdeš-li, jen trpkostí tě raní.
Však tobě v žití není ani přáno
jak děcku tomu doufat v nové ráno;
jak rád bys hledal, jak rád začal znova,
tu přijde smrt a v temný hrob tě schová.