Lekníne bílý, v předtuše smrti
skláníš svou hlavu nade hlubiny,
kde stonek tenký za sebou vláčíš
jako mé srdce vláčí mne v stíny...
Jeseně chladný dech tebe ovál –
hladinou temnou, jež snívá tichá,
tajemným zvukem, tklivě a jemně
bol jakýs hýbá, sténá a vzdychá...
Tužbo má tichá, lekníne duše,
ve jejíž hloubi krátký's čas květla
čarovnou silou, báječným vznětem,
jak hvězda nebe, v náruč jí sletlá –
nezkveteš více na vlnách bolu,
v duše mé stinném, zavátém hrobě,
přikryje sníh tě, beznaděj žití,
a nové jaro nevzejde tobě...
Na vodách jako anděl smrti
květ leknínu, hle, pluje,
a zimy dech, jenž všecko drtí,
doň divě dme a duje.
A leknín svadlý hlavu kloní
jak děva v těžkém hoři
a v chvějnou, stinnou vody toni
se víc a více noří.
Tak v hloubku duše předtuch tlumy
se snují jak stín v lada,
tak v zklamaného srdce rumy
beznaděj děsná padá...
Ó lekníne, ty květe bílý,
na vodách tůní tiše snící,
obraze touhy, po níž pílí
má duše blahem jásající –
co chladu jeseně a stínů noci vrhá
se na tebe a něhou, krásou tvojí mrhá!
Tak bolest, – barbar divý, krutý,
do duše tichých samot chodí,
vzpomínek bičuje ji pruty
a kácí vše, jak bouře v lodi
vln spoustou kotvu trhá, plachty rve a stožár boří
a s divou rozkoší vrak ztrhaný v hloub noří!
Houpá se leknín na vlnách –
květ sklání sněhobílý
a ve vzduchu cos žaluje
a ve vodě cos kvílí...
Houpá se leknín na vlnách –
chlad podzimní ho ničí,
a smutek starý, neznámý,
mou duši poustevničí...
Z samé vláhy roste,
z tiché, hlubé tůně,
podoben jsa hvězdě,
tajné boží runě.
Z samé vláhy roste
a přec vadne, vadne,
až té chladné smrti
do objetí padne.
Tak i duše lidská
středem slastí pluje
a bol neznámý ji
zvolna otravuje –
Vadne, až uvadne,
neskane-li náhle
s nebes rosa lásky
v její nitro spráhlé.