Tak láska vešla v duši mou,
jak píseň skřivánka plesná,
když pod oblohou blankytnou
v kraj náhle zadýchá vesna.
Když lupen raší na keři
a všechno plno je snění
a člověk rád tak uvěří,
že v světě bolesti není.
Sám jako ve snu hledíš tak
a ruka k srdci se tiskne
a nevidíš, jak z pod oblak
tam v dáli náhle se blýskne.
Svou ruku v ruce mojí
nech ještě chvilku dlít,
to duši upokojí,
nech o lásce mne snít.
Jak děcko snít, než dají
je podvečerem spat
a o čarovném kraji
mu začnou povídat.
A jak se hvězdy jeví,
v tmu děcko hledí ven
a věří vše a neví,
že pohádka to jen.
Povídej mi, povídej
pohádku tu znova,
jak se k matce vrátila
žena vodníkova.
Na kadeři chaluhy,
v šatu písek rmutný
a nad lící ubledlou
pohled k smrti smutný.
Povídej mi, povídej,
ale jen tak tiše,
co ji opět lákalo
do té vodní říše
na to srdce ledové
s tváří ustrnulou;
a jak ráno na břehu
našli utonulou.
Na prsa tvá svou chýlím skráň,
ty v bouři žití chraň mne, chraň
tím drahým srdcem svojím!
Ty’s mohutný a silný kmen,
já útlý břečtan, tebou jen
buď klesám, nebo stojím.
A do očí mi přímo hleď
a řekni, máš-li rád mne teď,
jak srdce mé to žádá
se k tvému tulíc bezděky:
ne dnes, ne zítra, – na věky,
jak tebe já mám ráda?
Ne, – neříkej mi ani hles,
vždyť nevíš sám, co štěstím dnes,
zdaž zítra nezlomí tě! –
Já, šťastna dnes, neptám se víc,
na prsa tvá svou tisknu líc
a věřím ti jak dítě.
Mně zdálo se dnes o jezeru
ve hvozdě hlubokém,
svit měsíčný plál v pološeru
na nebi vysokém.
A světlé mlhy vystoupily
a táhly přes vodu
jak družiček sbor sněhobílý
v svatebním průvodu.
Dvě borovice tmavé stály
jak věže kostela
a vítr táh’, jak varhan z dáli
by hudba zazněla.
Tu náhle jak by někdo vzkřiknul
v bolesti divoké;
a v ráz svatební průvod zniknul
do tůně hluboké.