To rozkoš jistě, v parném žáru leta,
když umdlené a nasycené světa
sám rozmar pouze vaší mysli hravý
vás přivábí k nám časem do doubravy!
Nad snící hlavou kmeny tísícleté,
kdes vedle v mlází hrkot lesní stružky
a před očima tečku zlaté mušky –
jak po hedvábí mechem stezky jdete!
Zde uvítá vás šípek plný růží –
tam duše noci v jemném spící šeře
vás oblije ze zroseného keře
svým balzámem, až slasť vám prsa zúží,
a zář svých křídel setřese vám v duši;
a jinde zas vám k úsměvu rty vzruší
tlum vesnických a zpívajících dětí,
jež věnečky si pletou na pasece,
a při studánce ve trávu si sedly...
Váš klobouk však je vyhnal odtud přece,
a prchají, jak cizí zjev ten shlédly!
Teď venku snad juž táhne ku polední –
zde mrtvý klid jen leží na doubravě,
zde stejně stále ticho je i tmavě
a schýlené tu na mech vaší hlavě
les nikdy víc se vůkol nerozední!
Z hustého mlází lehká mlha vstala
a velké můry bzučí teplým vzduchem.
Nad mořem stromů spitých zevním ruchem
kdes hrdlička se v dáli zachechtala – –
jak mile zní to vaší duše sluchem!
Leč zvuk ten zhas a žádný po něm jiný
juž nevnikne vám prsou ve hlubiny;
jen mrtvá tiš, jak prv, ta sama zase
svým těžkým křídlem všady prostírá se,
kol na dubech ni jeden list se nehne –
cit vzrušený zas rád si v poklid lehne.
Jak jediná sem na svět upomínka
zvon v dálné vísce poledne kdes cinká...
Juž vidět nelze ani nebesa,
juž dýchá na vás lůno samo hvozdu.
Zde ten je chrám, kde žlůva v kmeny tesá,
kde s hvizdem sluk zní milá píseň drozdů,
kde s vysoka se divý holub směje,
a dotknuto jak prstem čaroděje
vše divno tak a zvláštní se vám jeví,
že omámen jsa, zrak váš ani neví,
kam srdce touží a kam noha spěje...
A v hlubokém tak jdouce zadumání,
v němž stále v před své zraky upíráte,
kam stezka bludně přes vývrať se mate
jak světlý had – vy neslyšíte ani,
sněť za vámi jak praská povzdálečí,
jak lístek suchý láme kročej něčí –
vy nevíte, že nejste tu již sami!
S dubovým věncem na pitvorné hlavě
a dlouhou bradou stříbřitého lesku –
že dávno zřel vás, ukryt za skalami
malinký mužík, jenž teď ostýchavě
z tmy křovin stoup’ na úzkou vaši stezku,
a s úsměvem a mlčky tamo stojí...
Leč vy juž kouzlo v hruď jste vsáli svoji
a vůně sladká vaši hlavu mámi;
a jdete dál a cit vám štěstím plesá,
a nevíte, že starý skřítek lesa –
jde zticha v zadu po pěšince s vámi!
Jste v srdci lesa; chládek vůně plný
vlá do skrání a teplé záře vlny
se zlatě třesou v zelenavé výši
kam zrak váš padne v tmavou snítek říši.
Kam vykročíte – stále odevšad
vás kmenů starých mocný hlídá řad,
jež v síle plné, nikým nezdoláni,
svůj černý vějíř s nebe k zemi sklání,
a cos jak strach se v nitru vašem hlásí,
kdy zříte vůkol plny snivé krásy
čnět velebné ty obrovské pně dubů...
Třpyt rosy skví se na jich listí rubu,
co slunka žár jim zevně sprchá v líci,
a kolem kol spí ticho dřímající.
V tom podivnou a tajnou náhle bázní
číš mužné vaší odvahy se prázdní, –
neb ve sluch divé zalétly nám šusty!
Zrak obrací se v stromů vějíř hustý,
by vypátral cos v šerém jejich lesku – –
leč králík pouze přeběh’ vedle stezku!
Horko a ticho. Vůně opojivá
jak vína proud vám na hlavu se slívá
a dechem těžkým vaše prsa dusí.
Snad chůze trochu osvěžit vás musí –
nuž vstaňte z trávy! – Azur vedrem bílý
nad vámi zářně větvic průlinami
plá u výši a svítí nad skalami,
jež u sluje se v řetěz nakupily.
Tam na osyce v hluché vedra tiši
list každý juž se dávno přestal houpat.
Je právě čas, kdy ze svých tajných skrýší
se ve sluj chodí lesní víly koupat –
leč nikdo ještě neušel jich trestu,
kdo směle kdy zde zastoupil jim cestu...
Tam nechoďte mi! Zvláště, mladí-li jste –
pak zabily by kouzlem svým vás jistě!