Asyl v lesích.

Alois Škampa

Asyl v lesích.
I. I.
To rozkoš jistě, v parném žáru leta, když umdlené a nasycené světa sám rozmar pouze vaší mysli hravý vás přivábí k nám časem do doubravy! Nad snící hlavou kmeny tísícleté, kdes vedle v mlází hrkot lesní stružky 44 a před očima tečku zlaté mušky – jak po hedvábí mechem stezky jdete! Zde uvítá vás šípek plný růží – tam duše noci v jemném spící šeře vás oblije ze zroseného keře svým balzámem, až slasť vám prsa zúží, a zář svých křídel setřese vám v duši; a jinde zas vám k úsměvu rty vzruší tlum vesnických a zpívajících dětí, jež věnečky si pletou na pasece, a při studánce ve trávu si sedly... Váš klobouk však je vyhnal odtud přece, a prchají, jak cizí zjev ten shlédly! II. II.
Teď venku snad juž táhne ku polední – zde mrtvý klid jen leží na doubravě, zde stejně stále ticho je i tmavě a schýlené tu na mech vaší hlavě les nikdy víc se vůkol nerozední! Z hustého mlází lehká mlha vstala a velké můry bzučí teplým vzduchem. Nad mořem stromů spitých zevním ruchem kdes hrdlička se v dáli zachechtala – – jak mile zní to vaší duše sluchem! Leč zvuk ten zhas a žádný po něm jiný juž nevnikne vám prsou ve hlubiny; jen mrtvá tiš, jak prv, ta sama zase svým těžkým křídlem všady prostírá se, kol na dubech ni jeden list se nehne – 45 cit vzrušený zas rád si v poklid lehne. Jak jediná sem na svět upomínka zvon v dálné vísce poledne kdes cinká... III. III.
Juž vidět nelze ani nebesa, juž dýchá na vás lůno samo hvozdu. Zde ten je chrám, kde žlůva v kmeny tesá, kde s hvizdem sluk zní milá píseň drozdů, kde s vysoka se divý holub směje, a dotknuto jak prstem čaroděje vše divno tak a zvláštní se vám jeví, že omámen jsa, zrak váš ani neví, kam srdce touží a kam noha spěje... A v hlubokém tak jdouce zadumání, v němž stále v před své zraky upíráteupíráte, kam stezka bludně přes vývrať se mate jak světlý had – vy neslyšíte ani, sněť za vámi jak praská povzdálečípovzdálečí, jak lístek suchý láme kročej něčí – vy nevíte, že nejste tu již sami! S dubovým věncem na pitvorné hlavě a dlouhou bradou stříbřitého lesku – že dávno zřel vás, ukryt za skalami malinký mužík, jenž teď ostýchavě z tmy křovin stoup’ na úzkou vaši stezku, a s úsměvem a mlčky tamo stojí... Leč vy juž kouzlo v hruď jste vsáli svoji a vůně sladká vaši hlavu mámi; 46 a jdete dál a cit vám štěstím plesá, a nevíte, že starý skřítek lesa – jde zticha v zadu po pěšince s vámi! IV. IV.
Jste v srdci lesa; chládek vůně plný vlá do skrání a teplé záře vlny se zlatě třesou v zelenavé výši kam zrak váš padne v tmavou snítek říši. Kam vykročíte – stále odevšad vás kmenů starých mocný hlídá řad, jež v síle plné, nikým nezdoláni, svůj černý vějíř s nebe k zemi sklání, a cos jak strach se v nitru vašem hlásí, kdy zříte vůkol plny snivé krásy čnět velebné ty obrovské pně dubů... Třpyt rosy skví se na jich listí rubu, co slunka žár jim zevně sprchá v líci, a kolem kol spí ticho dřímající. V tom podivnou a tajnou náhle bázní číš mužné vaší odvahy se prázdní, – neb ve sluch divé zalétly nám šusty! Zrak obrací se v stromů vějíř hustý, by vypátral cos v šerém jejich lesku – – leč králík pouze přeběh’ vedle stezku! V. V.
Horko a ticho. Vůně opojivá jak vína proud vám na hlavu se slívá a dechem těžkým vaše prsa dusí. 47 Snad chůze trochu osvěžit vás musí – nuž vstaňte z trávy! – Azur vedrem bílý nad vámi zářně větvic průlinami plá u výši a svítí nad skalami, jež u sluje se v řetěz nakupily. Tam na osyce v hluché vedra tiši list každý juž se dávno přestal houpat. Je právě čas, kdy ze svých tajných skrýší se ve sluj chodí lesní víly koupat – leč nikdo ještě neušel jich trestu, kdo směle kdy zde zastoupil jim cestu... Tam nechoďte mi! Zvláště, mladí-li jste – pak zabily by kouzlem svým vás jistě!

Básně v knize Malby a písně: