Po západu slunce.

Alois Škampa

Po západu slunce. (Krajina.)
Poslední okna ve stráni se třpytí a v dáli s pastvisk krouží tenký dým, jenž rýsuje se hedbávnou jak nití na jasně bledém nebi večerním. Svá černá křídla noc juž k zemi spouští a slabě tráva šustí u nohou. Pták stichnul juž a svěsil hlavu v houští a stíny šera letí oblohou. Kruh slunce dávno za hory se schoval a na obzoru jilmů vějíře tak setměly se, jak by vymaloval je v rámci světla štětec malíře... Jak mlha větrem – dumy táhnou čelem, a zrak se snivě vrývá do plání: tam někde v dáli, v koutu zatemnělém u vozů svých bdí ještě cikáni! Hle, onen svit, jenž v jasné kmitá zoři tam od řeky jak milá v srdci zvěsť a světlým pruhem z lesní tmy se noří – 18 – toť záblesk jejich rudých ohňů jest! Tam řeka hučí zahalena v páry, a zrakům tají potulný jich zjev. Mníš, časem z nitra některé jich káry, že doslýcháš sem divný zněti zpěv... Však ticho kol jen úžasné a svaté objímá zevšad rámec krajiny, a na něm jako vyšívání zlaté tlum hvězd se třpytí z nebes hlubiny!