Zrcadla parku.

Alois Škampa

Zrcadla parku.
Je záhy z rána. Všecko bez pohnutí. se dívá ještě v němém ustrnutí, a jako ve snách v jasnící se kraj. – Teď úsměv slunce skanul do zahrady a v krásu vnořen první jeho vnady zrak vítá jej, jak dítě drahou báj! Dech jitřní vůně vnikl do aleje, a zlatá zář na písku cest se chvěje, kam jasná voda přes noc napadla! U každé stezky v lemu kalužiny květ sněhový se shlíží ostružiny a snivě zírá v její zrcadla. Svých žalů proudy noc kam naslzela – tam nyní všady vnada parku celá jich na hladinu padla do trávy! Z jich lemu skvoucím odleskem se zračí jas křemele i drobná pírka ptačí i nebes jasných úsvit modravý... Hle, obraz míru, plný ladné shody! V těch stružkách malých napršené vody i tvůj zjev utkvěl mezi tisíci! Z nich celý park se usmívá teď na tě: svit paprsků i keře v květném šatě i větve tmavé, s hůry visící! 23 Jich voda jasná ve své čisté kráse ó, básníku! tvé duši podobá se, v níž odráží se vůně, třpyt i květ! Tvé duši snící, která ze své hloubi zas veršem ráda vše, co tam se snoubí, jak perly drahé vrací lidstvu zpět!