V dojmech lítosti.

Alois Škampa

V dojmech lítosti.
Hle, s hvozdu, jenž se v létě stmíval – juž sprchá na zem listů příval tvým vláním, smutná jeseni! A já tvůj pták, jenž s dětskou touhou jsem toužil po něm dobu dlouhou, rád o tobě bych něco zpíval, než líc se tvá mi promění! Tři čtvrtě juž já čekal rokuroku, až uslyším zas šum tvých kroků – nuž teď jsem se ho dočekal! Leč divný stesk mi táhne skrání – on přišel mi tak znenadání, a plachou mého verše sloku sám lítostí svou polekal! Juž kouzlo tvé zas v lesích vládne, a já přec nemám písně žádnéžádné, bych mohl v ni je zachytit! Neb když teď vidím, pod tvým dechem jak štěstí druhých zmírá spěchem, a vše co květlo, schne a vadne – i vlastní můj též mře mi cit!