Ekloga.

Ekloga.
V záři dumám pod javorem v háje tmavém okrsku. Smutně prší listy horem na zem dolů, každý skorem má pět zlatých paprsků! Dosud skvět se na nich čistě rosnou slzu jitra zřím. V slunné výše drahém místě rád by každý zůstal jistě, ač juž táhne na podzim! U své milé ratolesti dlouho každý ještě z nich snít by chtěl a tichou zvěstí 77 rozjímat s ní o svém stěstí, ač juž záhy padne sníh! Kdys tam ve svou dobu šťastnou hvězdou svítil zelenou – a teď zří, jak zimou časnou paprsky mu na ní hasnou – svadlou ji a zlomenou! Juž je zde ta bílá mlha, jež vždy táhne s podletím; a ta malá, sirá vlha, která ještě po ni šplhá – tíká mi „Juž odletím!“ Smutně rejdí v šeři stromu, dolů a zas nahoru, tesklivě si zpívá k tomu: „Snad již zítra musím domů, v dál od svého javoru!“ „Od kolébky svého mládí mám teď dát se v širý svět! Od těch, již mne měli rádi, kde mně byli kamarádi každý list i každý květ!“ – Kol tak ticho. – V snítek rámy vánek ani nedýše – – Rozlučte se, drazí známí! Dobře cítím bol ten s Vámi já, jenž zřím k Vám do výše! 78 Snítky! jak ta vlha vaše, jež Vám prchá do světa, – poesie někdy plaše opouštívá prsa naše, rázem z nich nám odlétá! Leč nač bychom lkali pro ni – vždyť už víme každý sám, s novým jarem, které voní krasší ještě než-li vloni, že zas přijdou obě k nám! 79