Na opuštěné cestě.

Alois Škampa

Na opuštěné cestě.
Cesta hloub se v úval chýlí s obou stran jsou nízké zdi: často za dne dlouhou chvíli žádný tudy nejde k cíli a nikdo sem nejezdí! [63] Sám já pouze někdy z jitra zabloudím sem v podletí. Šel bych jinam – ale z nitra mysl má juž vždycky zchytra napřed mi sem odletí! Prchne mi sem v tiši ranní jako lstivý z kleci pták – – a já slaboch vždy už za ní v malomocném odříkání musím sem se bráti pak! V trudných snech a divné touze potom tudy chodívám, líný čas mi plyne dlouze a jen někdy z hlubin pouze píseň si tu zazpívám! Bez blaha i bez bolesti sama se rtů plyne mi, vzpomínkou o dávném štěstíštěstí, jež jsem vídal sobě kvésti, sobě patřit na zemi! A když skončím onu píseň, – tu vždy náhle, jaký div! – všecka padá se mně tiseň, a v mých starých trosek plíseň máj se vrací jako dřív!... 64