V záři západu.

V záři západu.
Ó, jak teď sladko v kypré bloudit trávětrávě, kdy vzduch je protkán sítí skvoucích stuh! Viz, modrou mhou se kouří vonný luh, a v lesní mýť se večer chýlí právě! Tam západu zář rudá, krvavá v dál za stromy se schovává a mezi kmeny z lesa vytrýská jak doutnající uhly z ohniska... Jak háj kol stojí něm; jak mlčenliv! On v hloubi svojí všecky stajil zvuky, jen v tichu svatém tmí se jeho buky. A bez šumu se třesou listy jív... Hle, vršky stromů ještě zlatem svítí, jim bílá pára sprchá v šerý vlas a z vlhké trávy šustí ještě klas, jejž obetkala třpytnou jeseň nití – – leč já jak motýl, vůní opojen tam ve hrudi to cítím kouzlo jen, jímž v raketách sem z lesa západ září, a růže sype na mou bledou tváři... Ó, Západe! Jak’s velkolepý zjev! Tvé slunce mroucí všecku svoji krev dá slávě Tvojí nad hrobem se skvíti! Co slzy naše, co náš stesk i zpěv jsou před slávou, jíž Ty znáš zazářiti? Nám, dětem světa kladou na rakev jen černý flór a chudé věnce z kvítí!.. 74 A dojat, v snech, jsem zahleděl se v dál: tam skvoucí héros nad propastí stál vždy víc a víc se v lůno její chýle; tam slunce zřel jsem, mok ač krvavý mu tekl z ran jak v nachu záplavy, přec samo v ni jak perla padlo bílé! – Juž potichu se v úval večer vkrad, a les juž zcela v jeho zmizel hávu, leč já se ještě dívám na západ a ve svých snech zřím dosud jeho slávu... Nad horou dávno oblak plápol zhas – leč v srdci mém zní dosud tajný hlas a v bouři dojmů klid mých křídel ruší. A v snění hlava k prsoum klesla níž... Nad lesní šeru vyšly hvězdy již – jak rosa na květ, padá ticho v duši.