V záři západu.
Ó, jak teď sladko v kypré bloudit trávětrávě,
kdy vzduch je protkán sítí skvoucích stuh!
Viz, modrou mhou se kouří vonný luh,
a v lesní mýť se večer chýlí právě!
Tam západu zář rudá, krvavá
v dál za stromy se schovává
a mezi kmeny z lesa vytrýská
jak doutnající uhly z ohniska...
Jak háj kol stojí něm; jak mlčenliv!
On v hloubi svojí všecky stajil zvuky,
jen v tichu svatém tmí se jeho buky.
A bez šumu se třesou listy jív...
Hle, vršky stromů ještě zlatem svítí,
jim bílá pára sprchá v šerý vlas
a z vlhké trávy šustí ještě klas,
jejž obetkala třpytnou jeseň nití – –
leč já jak motýl, vůní opojen
tam ve hrudi to cítím kouzlo jen,
jímž v raketách sem z lesa západ září,
a růže sype na mou bledou tváři...
Ó, Západe! Jak’s velkolepý zjev!
Tvé slunce mroucí všecku svoji krev
dá slávě Tvojí nad hrobem se skvíti!
Co slzy naše, co náš stesk i zpěv
jsou před slávou, jíž Ty znáš zazářiti?
Nám, dětem světa kladou na rakev
jen černý flór a chudé věnce z kvítí!..
74
A dojat, v snech, jsem zahleděl se v dál:
tam skvoucí héros nad propastí stál
vždy víc a víc se v lůno její chýle;
tam slunce zřel jsem, mok ač krvavý
mu tekl z ran jak v nachu záplavy,
přec samo v ni jak perla padlo bílé! –
Juž potichu se v úval večer vkrad,
a les juž zcela v jeho zmizel hávu,
leč já se ještě dívám na západ
a ve svých snech zřím dosud jeho slávu...
Nad horou dávno oblak plápol zhas
– leč v srdci mém zní dosud tajný hlas
a v bouři dojmů klid mých křídel ruší.
A v snění hlava k prsoum klesla níž...
Nad lesní šeru vyšly hvězdy již –
jak rosa na květ, padá ticho v duši.