Malby a písně (1883)

Verše, Alois Škampa

Diplomatická verze Ediční verze
MALBY A PÍSNĚ.
VERŠE
ALOISA ŠKAMPY.
V KOLÍNĚ. Nákladem knihkupectví Jos. Kárníka.
[1] Miláčku a mistru svému: JAROSLAVU VRCHLICKÉMU připisuje AUTOR.
[3]
Předslov.
S pocitem pýchy, štěstí a blaha loučím se s Tebou, kniho Ty drahá, prv než Tě pošlu v daleký svět! Teď ještě mou jsi, – po této písni budeš už jeho! Nuž ve své tísni v posled Tě vinu ku srdci zpět! Loučím se s Tebou s pocitem pýchy, protože svět svůj slunný a tichý cele jsem vetkal do písní Tvých; že co jsem v mládí prosnil a prožil, všecko jsem věrně v řádky Tvé vložil, jak mi to říkal smutek i smích! Loučím se s Tebou s pocitem štěstí, proto, že vidím v listech Tvých kvésti, vše zde tak stejně, jak ve svých snech! Jak mi to táhlo v nadšení době hlavou i hrudí – tak tu zřím obě hlásit se k sobě ve verších těch! [5] Ty jsi mé dítě, první má kniha! Oh, jaká radosť prsa mi zdvihá, že moje mládí otcem Tvým jest! Tisknu Tě k sobě v plesu a rdění, s důvěrou vítám Tvé narození – nyní jdi k lidem přijmout svůj křest! [6]
JARO.
[7]
Zimní host.
Hleďte naň, hleďte naň, jak se zvolna vpíjí v stráň, jak mu v stružkách travou měkkou z bílé tváře slzy tekou: Natěšil se s námi dost snivé zimy pozdní host, ale teď už rozplyne se v pláni, v horách, v sluji, v lese květům jara pro radosť! V tajuplném usmání, zlatý pyl mu do skrání s vonných jehněd střásá jíva a svou hlavou na sníh kývá: „Starý hochu, pryč se vzdal, skryj se v mech, neb vrásky skal někam země do hlubiny, – ona háv si chystá jiný, a tvůj kroj už za své vzal!“ – Jara smích křídla zdvih; květy vstaly na větvích, slunko v svět se dívá s výše, ale sníh jen pláče tiše; [9] umírá jak Vestálka, ani vzdechem nezalká z nitra bolem stísněného – – ví, že z každé slzy jeho bude jedna fialka!
Prvního března.
Hle, tam v stráni vedle brodu dosud loňský sníh se bělá – jistě zima při odchodu šátek si tam zapomněla! Kol již pučí tráva svěží a tam ještě závěj leží v stinném šeru borovic, leč ten sníh už jarem taje a se v slzy rozplývaje mizí zvolna víc a víc! Pod vrb zkvětlých zlatou třísní s hlukem tok zas vlnu vzpíná, v lukách starou svojí písní ozvala se duše mlýna; na javoru čížek jásá, co mu všechno lesů krása v hnízdo letos uchystá – – ale v tiché stráně pruhu až na malou, bílou stuhu sníh už zmizel dočista! 10 Zniknul tam, jak s víček spaní, jen se po něm perly skvějí. S teplem jara za svou paní ztratil se – i šátek její! A jen ještě v křovin šeři plá cos jako skvoucí peří z měkké trávy na venek. Ale to už není zima, nýbrž jara před očima – bílé zvonky sněženek!
Týden tepla.
Už skřivan hvizdl v říši mračné, a zem se halí do poupat... Ó, květen jen co zpívat začne – pak motýlů zas celé směsi juž z rána budou létat v lesy svá křídla v rose vykoupat! Jak hedvábný a čistý šátek se blankyt modrá nad zemí! Den každý pod ním teď je svátek a v stráních, kam žeh slunce dýchá, tam šípek sní juž o dnech zticha, v nichž obalí se růžemi! Kam u vesnice oko vzhlédne – plá na jabloních samý nach; výš nad obzorem nebe bledne 11 a zapřádá se v mlhu snivou – a nad zahřátou, svěží nivou se vzduchem třese zlatý prach! Již z úlů tmavých třpytné včely se vyrojily v slunný dol, a drozda nápěv rozechvělý svit radosti a vděků hlásá, – že v celý svět zas padla krása a navždy znikl starý bol! Že přečkali jsme zimu dlouhou, a máj že už tak nedalek; že každý z nás plá po něm touhou, a komu nelze těkat venku – že doma aspoň na okénku má čerstvou kytku fialek!
Anemony.
Jak zázrak padlo slunce v háj – a lesy sní zas vnadnou báj o mládí svém a o štěstí, jež vždycky k nám se s vesnou vracívrací, kdy v kraj zas nesou domů ptáci svých písní zlatá návěští. Pláč zimy ze dna rokle štká – leč zem si blaze oddýchá, a rychle modrá podléštka jí z prsou na svět pospíchá, 12 a blankyt její plápolá kam zrak jen vzhlédne dokola: zde usmívá se v srdci lesa, zde skví se zase pod pněm bříz – ó, s ní zas starý Adonis se vrací, nám svou mladost nesa! Dí báj, že stih’ jej bolů trest pro lásky hřích, zač Jova pěsť jej bleskem ve prach zdrtila! Leč z popele pak jeho těla, jež Venus jen prv líbat směla – se anemona rozvila! Ó, Ádone! Ač prokletý, ač prach jen v lese, jejž kryl mech – svou krásu aspoň ve květy ty ze svých nám jsi zraků vdech! A nyní vždy, když zlatý máj zas vůni svou nám vrací v háj a o lásce hruď naše snívá – já zjev tvůj zřím, jak tajně on ve krásných květech anemon svůj nesmrtelný půvab skrývá!
Črta z výletu.
Krok dostih sotva vrchu zbořeniště juž ranní vítr plným douškem sviště v žár horkých skrání, pot mi stírá s čela, – leč vyhlídka juž v kraj se otevřela! 13 Kam padne zrak – tam vonné černé lesy, jen dolu na dně z obrovské jich směsi jak světlý pruh se táhne mýtě holá... V jich tichu slavném kukačka kdy volá, a v nádherné a svaté jejich kráse hrdliček smích když časem rozléhá se – jak zanikne, tím větší klid je vždycky, jejž neruší ni zpěv, ni kročej lidský! Srp měsíce plá ještě nad západem, je dosud jitro. – Dole pode hradem kde nad roklí se lávka šeří nízká, juž lesní potok v záři slunce blýská a trávník břehův omývaje měkký jak zlatá nit se křiví do paseky. Kol jedlí vršky východ polil nachem a stín i šero prchá v zmatku plachém v dál od jich kmenů, snících u potoka, jak přízrak noční lesů do hluboka. Rtem slunce tknuta, jež sem s výšin hárá jak rouška s oken vzlétá modrá pára s povlovných strání, kterých řada mírná se dálkou tratí v modru nedozírna... A z pasek jich, tam vidíš jednotlivě se v azur zvedat tajemně a snivě peň břízy sněžné nebo topol rosný, neb mechaté a samotářské sosny, jež z chlumů rodných, staletí znak v líci v dol k druhům svým jak staří poustevníci 14 své stíny kloní, tmavé jako mračna, a vzdorným čelem strmí do průzračna!
Fialkám.
Jak nad omládlou země hrudí smích jara zavlá vítězný – tak rád vždy háj už ze sna budí pod snítek lonských svadlou rudí vás, nejkrasší své princezny! Ó, fialky! Vy v jara knize ten nejkrasší jste jistě list! Jak milo as je v stráni bříze když svitne pod ní v mechů říze váš květ jak modrý amethyst! Ó, jak vždy sladká vaše vůně svou ambrou cit nám opíjí! Ta v mžik uzdraví kde co stůně, z ní drozdům opět v hrdla strůně zvuk nových zahrá arií! Jí oživnou nám drahé hroby, jí zmládne, kde co zakrsá, a v kouzlu k nám kdy své jde doby vždy zdá se, jakby v naše mdloby ráj sám nám dýchal na prsa! 15
Na kraji háje.
Úval stlaný měkce travou a dvě bílé, útlé břízy šeptající nade hlavou – oh, jak se to blaze dívá vzhůru, plna jarní mízy jak se kadeř listů kývá, jak se nebe v modro stmívá, a jak jeho plání smavou zticha čisté mráčky plavou... Kolem hlavy rozesněné bzučí čmel a zlatá včela, potok hrčí u kamene, sasanka se v drnu bělá; sněžnokřídlí motýlové v zářícím si vzduchu hrají, a mé touhy a mí snové jejich křídel na okraji vznášejí se tiše vzhůru k Pánu Bohu, do azuru!
Drahému koutku.
Aleji temná, aleji snivá, co v tobě z jara pěnkav si zpívá, co dýše vnady z oblouků tvých! Ty jsi tak šumna, ty jsi tak tmava, pod tebou vždy má ubohá hlava slyší jen radosť, jásot a smích! 16 Skřivan kdy v pole svolává jitro – jak vždy juž touží dětské mé nitro po šeré klenbě starých tvých lip! Myšlénka napřed v skráni to tuší, že v jich zas vůni choré mé duši bude hned volněj’, snáze a líp! A když pak stanu, fial tlum v dlani, plach jako ptáče v bílé mze ranní a do tvých stínů vnořím svůj hled – duše má v mžiku šírou jich tísní proletši rázem, – s novou juž písní do mých zas prsou vrací se zpět!
V jižním dechu.
Už zas ty jarní větry šumí, zas přes lesy a mhavé chlumy jich radosť se k nám rozlétla, a potokem zas v každé sluji vrb utrhané snítky plují, jimž touha snů již odkvetla! Tam sněhu pláč zní ručejemi, zde s nebes výše sprchá k zemi zas proudem teplý slunce svit, a v pláních podél bílé řeky niv zarosených atlas měkký, se skví jak drahý chrysolith! 17 Vzduch kouzlem dýchá první vůně, háj ptáky vítá ve svém lůně, líc blahem plá jak plamenem, a ves náš bol a trud a zima juž pod tolika květy dřímá, že sotva na ni vzpomenem!
Po západu slunce. (Krajina.)
Poslední okna ve stráni se třpytí a v dáli s pastvisk krouží tenký dým, jenž rýsuje se hedbávnou jak nití na jasně bledém nebi večerním. Svá černá křídla noc juž k zemi spouští a slabě tráva šustí u nohou. Pták stichnul juž a svěsil hlavu v houští a stíny šera letí oblohou. Kruh slunce dávno za hory se schoval a na obzoru jilmů vějíře tak setměly se, jak by vymaloval je v rámci světla štětec malíře... Jak mlha větrem – dumy táhnou čelem, a zrak se snivě vrývá do plání: tam někde v dáli, v koutu zatemnělém u vozů svých bdí ještě cikáni! Hle, onen svit, jenž v jasné kmitá zoři tam od řeky jak milá v srdci zvěsť a světlým pruhem z lesní tmy se noří – 18 – toť záblesk jejich rudých ohňů jest! Tam řeka hučí zahalena v páry, a zrakům tají potulný jich zjev. Mníš, časem z nitra některé jich káry, že doslýcháš sem divný zněti zpěv... Však ticho kol jen úžasné a svaté objímá zevšad rámec krajiny, a na něm jako vyšívání zlaté tlum hvězd se třpytí z nebes hlubiny!
První paprslek.
Co to bylo? Záře milá zatryskla mi v duši znova, nad mým tichem zazvonila zlatá píseň skřivánkova! Venku ještě mha a prázdno, závěj dosud lesy kreje, – v hlavě ještě tma a mrazno, – ale v srdci už to hřeje... Bože milý, drahně časů zima juž mé nitro studí – a teď náhle v slunném jasu zasvitlo mi cosi v hrudi! Je mně zrovna jako keři, jenž svou přečkal zimu v loni, ale teď už zvolna věří v jaro své a ví, jak voní! 19 V hlavě zní to mládí echem – ba, as tak, jak stromu je mi, jemuž máj svým prvním dechem hrá juž mezi haluzemi... Podobám se staré jívě, jež má dosud sněti holé, – ale pod níž v slunné nivě sněženky už kvetou dole!
S Odinem.
Celý kraj, ba celý svět jest už samý zpěv a květkvět, hrdličkám a datlům v lese radostí se křídlo třese a jak v hymnu jediném hlas jich volá jaru „sláva!“sláva“! Teď v svých prsou míru svit a v té duši touhu snít – tajným veden pokynem v luhu jistě s Odinem slyšel bys, jak roste tráva! Dítě mé, ten čas je svat! Chceš též čárám naslouchat? Dej mi dlaň a poď jen se mnou, vnikem v klenbu lesa temnou, a až nás tam v klínu svém skryjou stín a měkká tráva – 20 na mé vlastní hrudi již čáry šeptat uslyšíš, jak ta láska v srdci mém roste k tobě každým dnem a jak růst přec neustává!
Jarní večer.
Hle v dáli kotouč slunce žhavý juž za chlumy se uklání a snivě zírá do plání, kde zlatí stromů květné hlavy v posledním luzném zahrání. Po stráních jiskří okna vzňatá a leskem skví se každá chýž, a ode dna až po kraj výš dol naplnil se září zlata, jak sladkým vínem šumná číš. A nad rubem té jasné číše ví básník, jak mu v srdci snáz, kdy nade skalní schýlen sráz do prsou mladých loká tiše to zlaté víno jarních krás! 21
Sněženkám.
Když v jara prvním usmívání sníh slzou splývá s horských strání, když v zlatý květ se halí jíva a z každé stružky vlna zpívá a z každé rokle vodopád – sněženky bílé, v lesní stráni váš zjev tak vždycky vídám rád! Vám první včelka v sladkém smíchu své nožky vtiskne do kalichu, k vám v trávník první motýl bílý svá sněžná křídla s výše schýlí a začne víno rosy ssát – sněženky bílé, v lesním tichu váš zjev tak vždycky vídám rád! Nad vámi v teplém slunka plání hned ptáče dá se do zpívání, vás první z kvítků za okrasu si dívka vetkne do svých vlasů, a zdráhá se pak hochu dát – sněženky bílé, v její skráni – ó, tam vás mívám nejvíc rád! 22
Zrcadla parku.
Je záhy z rána. Všecko bez pohnutí. se dívá ještě v němém ustrnutí, a jako ve snách v jasnící se kraj. – Teď úsměv slunce skanul do zahrady a v krásu vnořen první jeho vnady zrak vítá jej, jak dítě drahou báj! Dech jitřní vůně vnikl do aleje, a zlatá zář na písku cest se chvěje, kam jasná voda přes noc napadla! U každé stezky v lemu kalužiny květ sněhový se shlíží ostružiny a snivě zírá v její zrcadla. Svých žalů proudy noc kam naslzela – tam nyní všady vnada parku celá jich na hladinu padla do trávy! Z jich lemu skvoucím odleskem se zračí jas křemele i drobná pírka ptačí i nebes jasných úsvit modravý... Hle, obraz míru, plný ladné shody! V těch stružkách malých napršené vody i tvůj zjev utkvěl mezi tisíci! Z nich celý park se usmívá teď na tě: svit paprsků i keře v květném šatě i větve tmavé, s hůry visící! 23 Jich voda jasná ve své čisté kráse ó, básníku! tvé duši podobá se, v níž odráží se vůně, třpyt i květ! Tvé duši snící, která ze své hloubi zas veršem ráda vše, co tam se snoubí, jak perly drahé vrací lidstvu zpět!
Duben.
Co spanilých znám roku dětí, jež nebe dá nám uviděti – ty nejdražším jsi z nich mi všech! Ty od jara máš zlaté klíče a štědrou rukou z jeho schrání zde fialky dáš keřům v strání, tam slunným luhům petrklíče a lesům na klín vonný mech! Ty svět jak semkneš do náručí, hned břízy všecky v hájích pučí, všech touha rtů se dotýká – – a nedáš dříve větrům spátispáti, až křídlatými zas jich slovy ve šťastné chvílce k básníkovi pták písní zpět se z jihu vrátí a na srdci mu zatíká! 24
V radosti kraje.
K nám jaro z jihu letos přišlo dřív! Slyš, na zahradě mezi koši sliv juž ohlašuje první ptactva smích, že na stepilé černé snítky jich s modravých výšin jarní slunce hárá, a nad nivou, zkad sešel sotva sníh – jak bledý stín se lehká vlní pára! Roj chocholoušů s hlukem nad rolí se snáší v dál přes měkké travné meze, a pěšinou, jež táhne v údolí – po každé jamce zlatý svižník leze, co třešní u cest – jeden bílý květ: ba, jaro nejlíp těšit umí svět! A ty jdeš z háje – s duší nevinnou, a svátečně tak k štěstí naladěnou, a luzné sny, jež čelem tvým se ženou, – sám nevíš jak, přec hymnou jedinou jak lesní stružky v čistý pramen luk juž splývají ti v bouřný srdce tluk! A vše, co tobě zní a zpívá kolem, ať jásotem, ať tesknotou, ať bolem, či poupětem plá v rozvité juž kráse – vše tlukem tím, jejž dojmy probudily v tvých prsou dětských ohlas roztomilý, ve souzvuk zas, jak harfou ozývá se! Ty jdeš, ty sníš, ty staneš v stráni kdes, kde bájí novou stará šumí láska, kde plným jarem dýše tmavý les 25 a červenka svou milou dumku píská, a jen se vhroužíš v jeho smích a květ – již z luzných šeptů každé ratolesti v tvé srdce padne ohlas mladých let, a vzpomínky kdys prožitého štěstí! Tu divná touha pojme duši tvou, tu zrak tvůj maně k výšinám se vznese, a ucítíš, jak na tvých ramenou ti rostou křídla, jak jich vzmach se třese, – a k nitru tvému v téže světlé chvíli se zlatý paprsk poesie schýlí! Ty zaslechneš, jak v háji na větvích dav kosů hvízdá v jásání a plesu, jak dětí ve vsi rozléhá se smích; ty uvidíš, jak nad obrubou lesů se nebe klene čisté, bezoblačné – – a slasti slza vyhrkne ti v zrak, a v ňadru stichlém náhle jako pták tvé srdce samo verše zpívat začne!
Po dešti v háji.
Juž krásný azur nad zemí své modré oko čistí, kraj celý zvučí písněmi, i rosy pln je každý květ a v háji zdobí každou snět zas hebké svěží listí. 26 Prach cesty, deštěm skropený zas k vlhké přilnul zemi a lopuch temné lupeny svým lícem vůkol do šíře se leskem jako vějíře a svítí krůpějemi! Drozd v lípách dal se do trilků, a v šumot sněti buků, a tlupy zlatých motýlků, jdou zevšad jako hvězdný mrak sem v háj, kde svatý máje pták zas volá sladce – kuku! Jak víno hustě rozlita zář slunce skví se vzduchem. Svit zlata v jilmy prokmitá a z kůry břiz plá jasný mok, kam zbloudí jen tvůj lehký krok po loňském listí suchém! Teď svahem strání výslunných tvá stezka v úval mizí. Zde lednáčka tě vítá smích, a z vrb, jich koše vroubí břeh vstříc modrá se ti řeky běh jak živý tyrkys ryzí... Zde, tajná kde jsou města vil a tmavá sídla skřítků, déšť nejdél byl se zastavil 27 a prcha jeho bohatá tu zarosila poupata i keřů každou snítku! A v šerém stínu alejí, jež stezku tvou zde kryjí – zříš rýhou vrytých kolejíkolejí, jak zurčí k tobě o překot dvě jasné stružky bystrých vod svou jarní poesii!
Květnová noc.
Ve bledé záři měsíce, kdy svět se tichem opíjí – snů čarovnýehčarovných vždy tísíce noc nadýchá mu do líce jak prchu vonných lilijí! Ve bledé záři měsíce, kdy u cest šumí topoly – mur svítivých vždy tisíce jdou, nočním šerem víříce jim líbat zlaté vrcholy! A v bledé záři měsíce, kdy stichnul v skráni ruch a šum a vábných bájí směsice, se luzně vkrádá do tvých dum – 28 snů neznámých vždy tisíce si tiše jdou pro duši tvou, tvé jizby okna otevrou, a unesou ji k nebesům!
Máj.
V líbezné vůni čarovného května kraj osvěžený milou slastí jásá. Z březiny cinká píseň drozdů vzletná, zní z měkkých strání pastýřova flétna a zevšad kol se dívá máje krása! Jak volno teď se dýchá žírným polím, když rosu vlahou na svých ňadrech cítí; jak sladko doufat keřům dosud holým, když modrý azur, vise nad údolím v jich puky mladé zlatým sluncem svítí! Teď čas je, píti rozkoš blahé chvíle! Svit radosti a snivé záře v líci jdeš cestou v kraj, za cílem touhy píle. A plny včel, a květem celé bílé se třešně na tě smějí při silnici, dub nad úvozem jemně vstříc ti šumí a sad ti kývá vonným košem hrušky – a z hlubin rokle vryté mezi chlumy, jež konvalinky ve svém stínu tlumí, sta praménků ti z každé zvoní stružky. 29 Teď najednou jak zjev polního šotka ti po pěšině přeběh plachý zajíc... Ó, neboj se, že neštěstí tě potká! Je pěnkava juž zažehnala krotká svým tíkotem, tvou hlavu oblétajíc. Květ jívy staré, snící u výmolu v líc hází zas ti pyl své skvoucí třísně, a s modra nebes jako v sladkém bolu v zvonivých kapkách sprchá s nebe dolů zářící zlato skřivánkovy písně! Vše jásá kol! V klín vonných, kyprých mezí májové slunce teplým leskem pálí. V kalíškách zvonků ještě rosa vězí, ještěrka zlatá dřímá mezi slezy. Práskání biče ozývá se z dáli... A vejdeš v háj. Tam na vyhřáté stráni dědečka zříš, jak opřen o své berly dech jara vnímá ve sníh svadlých skrání, a naslouchá, jak modrou mlhou ranní poštovské trubky zvuk se z lesů perlí... 30
LÉTO.
[31]
Ekloga. (J. Hodaňovi.)
Vy tiché luhy, vy samoty svěží, – jak sladký mír vždy dýše z vás! Ta malá říčka, jež okolo běží, vás objímá jak bílý pás – snad proto, aby nemohl nikdo urvati půvab vašich krás! Šustící lístky vám na mezích rostou a vonné květy na ňadrech, a píseň červenky, milou a prostou tu často slýchá měkký břeh, jenž vrby šeré na rukou drže, sám dřímá v klínu jejich střech! Hle, za tím starým a obrovským dubem, jenž zdvihá se z vás uprostřed, – do chládku pod listů šumících rubem jak jednou za svých dětských let sedám zas v trávu před žárem slunce a nořím k vám svůj toužný hled! [33] U stezky, nitkou jež v dálku se točí, plá bílé pýří smetánky, a vůkol z pažitu jak skvoucí oči se zlatem třpytí studánky – snad proto, že v ně večer i z jitra svůj plápol roní červánky? Jiřička s modravých perutí leskem jich zřídla časem přeletí... Zjev její mihne se, jakoby bleskem, a rosa sprchá se snětí, jež s vonné meze šumící líska jí v cestu staví k objetí! Nad svěžím rámcem těch stébel a květů zřím, jak se třese horký vzduch. Zde skvoucí bělásek, tam včelka v letu záříc se vznáší nad jich kruh a temným bzukem cvrčků a čmelů zvučí a zpívá celý luh! – Najednou ode vsi zavzněly hlasy – a podle řeky kolem vrb kvapí sem pěšinou roj mladé chasy! Slyš, v jásot dívek zvoní srp a v rukou hochů blýskají kosy – ó, běda, běda zvonkům chrp! Vidím je z dálky juž, nohou jak bosou si stezku našli ve travách. Stopa v zad za nimi třpytí se rosou, 34 a pásy na jich postavách. Jinoši v předu – za nimi děvy jdou, bílé šátky na hlavách... Započli se zpěvem „Juž čas je k práci! Teď činů doba nastala!“ – A tráva najednou s luhů se ztrácí, a zděšený zjev chřástala s úzkostným křikem nad nivy vzlétá, kde rodina mu zůstala! Lad jejich popěvků vzrušil mou duši, hruď blahem zas plá rozňata. Těm žnečkám při práci hle! jak to sluší! Jak sličná jsou to děvčata! Líce zpod šátků zardělé spěchem jim hoří jako poupata! Hle, mezi nimi znám nevinné dítě, zrak tmavý má a jasný hlas! Jím jako motýla laplo mne v sítě, jen jednou střelou ze svých řas! „Andulko drahá, světlo mé duše – zda svoji budem jednou as?“... – Ó tiché luhy, ó samoty svěží s tím starým dubem uprostřed, s tou bílou říčkou, jež okolo běží, a přes jejíž jsem vlny břed – chraňte mi, chraňte vnadné to dítě, ten nejdražší svých poupat květ! 35
Návštěva po roce.
Tak jako v loni sladce to voní v zátiší lesa! Tak jako v loni v radostném hluku do starých buků žluva zas tesá! Tak jako v loni v strži to zvoní: nahlas i z ticha pramen tu stále slzy své roní, jásá a šplýchá ve tmavé skále! Tak jako v loni vrby se kloní tiše a jemně nad šerou slují! Tak jako v loni vod sněhy plují z lůna jich ke mně. Tak jako v loni v snění a žase, omámen vůní nad lesní tůní stojím tu zase, a jako v loni dívám se do ní... A jako v loni vlny se honí vírem a pěnou pod skalní stěnou. A nad tím zjevem slasti a zpěvem srdce mi buší, verše mi zvoní, a znova cítím jak jaro v duši rosou a kvítím plá mi a voní – tak jako v loni! 36
Náhodné setkání.
Nedělní ráno! Červen vonný třpyt vonný vdýchal na záhony a z dáli vížka zámku skvělá se v první záři slunce bělá... V tlum starých břiz, pod křídla chládku krok sám mne zanes ku sedátku, kde příjemný je koutek stmělý i vyhlídka ven na kraj celý. Jak chrysolit kol drn plá svěží a vedle čistá stezka běží. Tu modrý bez – tam opět bílý svých květů na ni oblak chýlí a nad nimi řad hustých višní se vonným sněhem větvic pyšní. Tam zlatých vos i včelek roje výš nesou s bzukem křídla svojesvoje, až stálým šumem jejich hlasů vzduch vířivém se chvěje v žasu... Oh, jak je krásně! Blankyt čistý v dol modře kmitá snítek listy, a léta dech vlá nad zahradou, – však luzné sny se v hlavu kradou a zvolna hruď jich milým vínem se opíjí, jak vrby stínem. V tom po pěšině rychle kolem šla dívka s bílým parasolem... V ráz ohlédám se maně za ní – 37 tak náhle přišla, z nenadání, a jemně, jak šum vodotrysku jí kročej zazněl sotva v písku šat zavlál, jenž kryl tílko její – – a juž mi znikla do alejí, zkad v modravé jen bezů hloubi jak hvězda bílá s nebes loubí svých paprsků u drobném kolu plá zjev jejího parasolu! Mně stměl se zrak jak prchou rosy. – to dítě znal jsi! – dí mi cosi... A náhle tak, jak slzou žhavou mdlá vzpomínka mi táhne hlavou těch krásných, teď juž zašlých chvílí, kdy jak dvé ptáčat jsme se kryli pod malým oním parasolem; kdy svůdněji a čarovněji mi plály vroucí oči její, než teď, jak přešla právě kolem!
Zátiší.
V stín temný stráně vápencové – jak rád si zajdu do zátiší! Šum ručeje tu v břehy klove a duše píseň drozda slyší; klín trávníku tak měkce svěží 38 v mír skonejší tu zmdlená bedra, a na mechu a na protěži tu rosa plá i za dnů vedra! Kol s obou stran jak stěny sluje se habrů starých řada těsní, a v dol, kam oko dosahuje – sní vlhký, vonný úvoz lesní, pln motýlů a zlatých květů, jak čarovná a šerá číše – zkad nektar vína, ukryt světu, svůj půvab ke rtům nebes dýše!
V lůně bukoviny.
Ó, jak je krásně v bukovém lese v náladě směvné jasného léta! Nad hlavou zář kdy slunka se třese, rozkoší čistou nitro tu dme se, myšlénka z prsou nad světy vzlétá! Stařičké buky s mechatou hrudí snivě tu šepcí nad vlhkou zemí, píseň tu sama v srdci se zbudí, uhasne všecko, mysl co trudí, radosť se ozve strunami všemi! Na vlnách vůně, světla a tepla háj kdy se chvěje v dřímavé tiši – 39 místa tu není, záře kde neplá, v mechu, ni v listí, které si sepla do skráně snítka v závratné výši... Všudy si hrají stínové zlatí, všudy jen sladko jásají ptáci – a tam, kde v listech safíru hlatí v zářící dálku nebe se tratí – tam i tvé písně paprsk se ztrácí!
Staré aleji.
Jak slzy letní prchy z rána v květ zlatý tvůj se vylejí – juž vítá mne tvých větví bránabrána, ty tmavá, tichá aleji! Až na dno duše přirostly mi tvých stromů šum a písní cit, mně nelze víc se loučit s nimi, já nesmím víc je opustit! – Když u vchodu v tvé stinné loubí se plaše krok můj zastavízastaví, tu dál vždy láká ve tvou hloubi mne cos jak pozdrav jásavý... Zde s tklivou písní dlaska v keři si volně hruď má zakvílí, zde srdce mé zas v štěstí věří, když haluzí tvých bloudím slují a dávné sny mne obletují 40 a v skráň mi sypou zlaté peří – jak na tvé lípy motýli! Ó, jak mám rád tvé mlhy bílé a lípy staré, plné hnizd, když v kouzlu snivé, ranní chvíle s nich víří sladký ptačí hvizd! Co na každém z tvých vlhkých kmenů se divných tají znamínek! Co vrací z nich se k mému jmenu snů drahých, dum a vzpomínek! Leč já si s nimi šeptám pouze jen bázlivě a po tichu; neb těšit chci se s nimi dlouze, a bojím se, by neodlétli mi tak, jak onen motýl světlý, jejž ruky hnutím ve své touze jsem zahnal růži s kalichu! Jak bílý, měkký vloček peří on vznáší hle! se v křovin šeři a mává tiše perutěmi – – teď v prouze světla slétl k zemi, a zas se k růži kolíbá! – Ó, zlaté sny; tím dražší jste mi, čím jistěj vím, že nezbude mi z vás víc tou samou dobou zítra, než rosy, již on růži z nitra svým něžným křídlem vylíbá! 41
Píseň o snivém květu.
Na kmen staré vrby, jež se k vodě hrbí, tak jak živý žal – veliké a něžné svoje květy sněžné svlačec rozepjal! Slunce žár kdy pálí v úvaly a skály – sní on potichu! Dost on sladké rosy pro svůj život nosí v každém kalichu... Na útlém on stonku v mnohém chová zvonku čisté motýly! Mnohá skvoucí včela v lemy jejich čela hloub se nachýlí! V nitro jejich květné podvečer kdy vlétne k spánku zlatý čmel: v medné jich pak tůni sladkou opit vůní věčně dlít by chtěl! 42 A když v jitra tuše jako píseň z duše ven zas vyletí – básník, jenž to vidí, nejšťastnějším z lidí mní se viděti!
Hluboko v háji.
Hluboko v háji zatmělém kde šeptá starých jilmů kruh, kde réva pne se nad chmelem a listy kmitá modrý vzduch – pěšinka bílá v trávník se vmílá, a třpytí se jak hladký pstruh! Nach léta tam jak v zlato slit plá z prsou rudých lilijí; tam dřímá vždy jen mír a klid, jímž snílka hruď se opíjí, a co kdy snívá – pak lká a zpívá ve proudu zlatých arijí! Tam jistě ze všech zátiší můj duch vždy dlívá nejradši! Tam blaho jeho nejvyšší mu prostá píseň označí 43 ptačí svou zvěstí – tam k jeho štěstí jen klid a krása dostačí!
Daleko světa.
Zde na pěšince v hustém lese vždy ticho tak je a tak milo! Zpěv hřivnáčků se v listí třese, a na každé kol hebké sněti svit rosy hned vzplá do perletiperleti, jak slunce hvozd jen ozářilo... Jak divně hrajou jeho plamy! Leč sekyr zvuk tu neozve se, a dub tu má vše bratry kolem! Sem zabloudivše – jste tu sami i se své duše myšlénkami i se svých mladých prsou bolem...
Asyl v lesích.
I. I.
 To rozkoš jistě, v parném žáru leta, když umdlené a nasycené světa sám rozmar pouze vaší mysli hravý vás přivábí k nám časem do doubravy! Nad snící hlavou kmeny tísícleté, kdes vedle v mlází hrkot lesní stružky 44 a před očima tečku zlaté mušky – jak po hedvábí mechem stezky jdete! Zde uvítá vás šípek plný růží – tam duše noci v jemném spící šeře vás oblije ze zroseného keře svým balzámem, až slasť vám prsa zúží, a zář svých křídel setřese vám v duši; a jinde zas vám k úsměvu rty vzruší tlum vesnických a zpívajících dětí, jež věnečky si pletou na pasece, a při studánce ve trávu si sedly... Váš klobouk však je vyhnal odtud přece, a prchají, jak cizí zjev ten shlédly! II. II.
 Teď venku snad juž táhne ku polední – zde mrtvý klid jen leží na doubravě, zde stejně stále ticho je i tmavě a schýlené tu na mech vaší hlavě les nikdy víc se vůkol nerozední! Z hustého mlází lehká mlha vstala a velké můry bzučí teplým vzduchem. Nad mořem stromů spitých zevním ruchem kdes hrdlička se v dáli zachechtala – – jak mile zní to vaší duše sluchem! Leč zvuk ten zhas a žádný po něm jiný juž nevnikne vám prsou ve hlubiny; jen mrtvá tiš, jak prv, ta sama zase svým těžkým křídlem všady prostírá se, kol na dubech ni jeden list se nehne – 45 cit vzrušený zas rád si v poklid lehne. Jak jediná sem na svět upomínka zvon v dálné vísce poledne kdes cinká... III. III.
 Juž vidět nelze ani nebesa, juž dýchá na vás lůno samo hvozdu. Zde ten je chrám, kde žlůva v kmeny tesá, kde s hvizdem sluk zní milá píseň drozdů, kde s vysoka se divý holub směje, a dotknuto jak prstem čaroděje vše divno tak a zvláštní se vám jeví, že omámen jsa, zrak váš ani neví, kam srdce touží a kam noha spěje... A v hlubokém tak jdouce zadumání, v němž stále v před své zraky upíráteupíráte, kam stezka bludně přes vývrať se mate jak světlý had – vy neslyšíte ani, sněť za vámi jak praská povzdálečípovzdálečí, jak lístek suchý láme kročej něčí – vy nevíte, že nejste tu již sami! S dubovým věncem na pitvorné hlavě a dlouhou bradou stříbřitého lesku – že dávno zřel vás, ukryt za skalami malinký mužík, jenž teď ostýchavě z tmy křovin stoup’ na úzkou vaši stezku, a s úsměvem a mlčky tamo stojí... Leč vy juž kouzlo v hruď jste vsáli svoji a vůně sladká vaši hlavu mámi; 46 a jdete dál a cit vám štěstím plesá, a nevíte, že starý skřítek lesa – jde zticha v zadu po pěšince s vámi! IV. IV.
 Jste v srdci lesa; chládek vůně plný vlá do skrání a teplé záře vlny se zlatě třesou v zelenavé výši kam zrak váš padne v tmavou snítek říši. Kam vykročíte – stále odevšad vás kmenů starých mocný hlídá řad, jež v síle plné, nikým nezdoláni, svůj černý vějíř s nebe k zemi sklání, a cos jak strach se v nitru vašem hlásí, kdy zříte vůkol plny snivé krásy čnět velebné ty obrovské pně dubů... Třpyt rosy skví se na jich listí rubu, co slunka žár jim zevně sprchá v líci, a kolem kol spí ticho dřímající. V tom podivnou a tajnou náhle bázní číš mužné vaší odvahy se prázdní, – neb ve sluch divé zalétly nám šusty! Zrak obrací se v stromů vějíř hustý, by vypátral cos v šerém jejich lesku – – leč králík pouze přeběh’ vedle stezku! V. V.
 Horko a ticho. Vůně opojivá jak vína proud vám na hlavu se slívá a dechem těžkým vaše prsa dusí. 47 Snad chůze trochu osvěžit vás musí – nuž vstaňte z trávy! – Azur vedrem bílý nad vámi zářně větvic průlinami plá u výši a svítí nad skalami, jež u sluje se v řetěz nakupily. Tam na osyce v hluché vedra tiši list každý juž se dávno přestal houpat. Je právě čas, kdy ze svých tajných skrýší se ve sluj chodí lesní víly koupat – leč nikdo ještě neušel jich trestu, kdo směle kdy zde zastoupil jim cestu... Tam nechoďte mi! Zvláště, mladí-li jste – pak zabily by kouzlem svým vás jistě!
Ranní kresba.
Jas ptačích písní zvoní mi sluchem, dech plný vůně rozlit je vzduchem: v aleji šeré slavně se hlásí červnové jitro leskem své krásy! Mha před ním prchá, větvice rosí, s jásotem však je vítají kosi, a se rtů vzhůru, nad stromů tíseň v pozdrav mu letí vroucí má píseň! Kraj kol už dávno dosnil svou dumu. Teď stěny jilmů hnuly se k šumu a jako v moři zeleni jasné zní to v nich opět a opět hasne, a jak kdy v háji skřítkové šepcí – 48 třesou se na nich listové hebcí, dotknuty rukou tajnou a vnadnou! Kam jen rty slunce do šera padnou – zářná hned skvrna ve tmách se třpytí, tak jako naděj v radostném žití! Jitro sem svítí; s azurné výše rozlitým světlem pod stromy tiše mosaiku zlatou na zemi kreslí... A kam se s listů paprsky snesly, tam všady motýl na nich se houpá, houpá, a hvězdou ke slunci vstoupá!
U druhého břehu.
Nad snící les, jenž v úvalu se těsnátěsná, noc schýlila se parná, červencová... Je ticho, chvílí pták jen tiknul ze sna – a pod křídlo zas útlou hlavu schová. Jen řeka, která srdcem lesa tečeteče, z hluboka šumí stromů pod krytem a vlnky bijou v staré dřevo kleče, jež z písku tkví na člunu rozbitém. Jak bílý stín mha na vodách se válí, a teplou rosou vlhnou kře, i skály, jež na pobřeží z páry do temna svá povztyčují bedra tajemná. Hvozd na březích juž černou stměl se stěnou, jež hrozivě se v husté mlhy dívá; z ní řeka jen plá sněžnou svojí pěnou, 49 a bledým svitem dutá šeří jíva. V ten oblak dechu, jímž se z lesů kouří – sem nepronikne zlatá záře hvězd; a přec v té roušce prosté vnějších bouří tak útulno, tak sladce snivo jest! Na břízy staré mech si opřev plece tich naslouchám, jak šustí olše v řece a z dálky zvuk jak hučí hřímavý, kde vlny v hloub se řítí přes splavy. Dech vánku pohne sotva haluzemi a ze sna vzruší orosenou snět. – Tma roste víc, mha níže padá k zemi – a na řeku juž více nevidět! Jen zdá se mi, že šplýchot slyším vesla, an u druhého břehu zaznívá... V tom – rudá zář tam nad vodou se vznesla, a růží kol se v mlhách rozplývá! To rybák starý domů z lovu pluje si v loďce právě dýmku zapaluje, by po práci si odpočinul zas. Zřím v lesku ohně bílý jeho vlas, v nějž teplý vánek nad vlnami duje, i tvář – – leč náhle plamen ve mze zhas!
Letní genre.
Na návsi v lípách stichnul vrabčí křik! Je poledne a ruch již usnul v poli. V stín pod vrbou tam lehli plaví voli 50 a oráč sed si vedle na mezník. Kol dokola spí ticho po dědině. V klid krajiny jen klapou kola v mlýně, jen voda hnaná divou ručejí zdá v její mír se dýchat prudčeji! Jak výheň sálá blankyt vybledlý a v bílém prachu rysy cest se topí. Sekáči v rolích na mez pode snopy si k odpočinku v chládek usedli, a žert a smích se střídá v jejich kruhu. Zde okna chat, – tam z brázdy rádla pluhů se stříbrem třpytí jako zrcadla, v jichž kotouč záře jitra zapadla... Z podkroví stinné naší pavláčky zrak volně bloudí přes vypráhlá humna – – tam koníčka zní sotva píseň dumná, a v kalužích se bělí obláčky. Pes lehnul sobě dole přede vraty a nad ním na zdi kocour mourovatý, jejž vylákala záře slunka sem se klidně zhřívá, vrtě ocasem... Jen chvílí tiše hlavu pozvedá a ježí hřbet, kam srpna dech mu praží. V tom z dvířek chatky vběhlo na zápraží v košílce malé dítě souseda! A mourek, venku sotva stát je zočil 51 – v ráz na dvůr dolů se své zídky skočil, a pes jak šipka letí ode vrat – a každý z nich si chce s ním dříve hrát!
Na útěku před tesknem.
Sotva v parném slunce plání opustil jsem tichou ves, juž mne šumem vonných strání lákal k sobě tmavý les! Bylo mně tak teskno trochu, hruď mou soužil tajný vzdech, když on děl mi „Nelkej hochu! ke mně pojď, a smutku nech! Kdo ti schladí horké čelo, kdo ti duši zbaví pout? V srdci když je neveselo – ke mně pojď si oddychnout!“ – A já poslech jeho hlasu, všel v tiš jeho dumavou; svěží, hebké listy v jasu zavlály mi nad hlavou, habrů větve svojí clonou ukryly mne světu kol, květin kouzlo něhou vonnou odválo mi z hrudi bol – a já zas byl chvílí onou štěstí vznešen na vrchol! 52
U potoka.
S jedné strany svislé vrby tmavé, s druhé lísky na potoka kraji; na vodách, jež zlatí slunko žhavéžhavé, kachny bílé jako sníh si hrají. Na prsou hned čechrají si peří a zas ve proud hravě potápějí zobce zlaté, až se vlny čeří a jak stříbro hladinou se skvějí! Nad ně dolů stará dutá jíva rovna víle pohřížené v snění u vějíř své rozestírá listy: A v něm ukryt snítek pod zelení s hnízda svého lednáček se dívá na jich hru, a hnízda obraz čistý!
Kam rád chodím.
Rád z jitra vcházím v širý lesní luh, rád piju čistý, vonný jeho vzduch! Na kámen sedna jako snivé ptáče, když naslouchám, jak pramen v sluji pláče – tu lesní tiše poklid dřímavý i zlatý pel, jejž duše v let svůj vnímá, i motýl, jenž mi krouží u hlavy a v štěstí třepá křídelkama svýma – 53 vše sladkou tísní moje prsa spíná, a právě zde mi nejvíc připomíná, že bůh mi tam dal srdce pěnkavy! Tam z rákosin a listů brčálu hlaď zářivá se svítí močálu – zde nad luh výš, jenž včera teprv zkosen, se černou stěnou zdvihá řada sosen... A na nivu, kam jitro nach svůj hází a jež plá v slunci celá zarosená, teď stezkou právě starý sekáč vchází a rozhrabává šeré kupy sena! A zvučný zpěv, s nimž práci svoji koná, a jenž se echem tratí, v luka vonná – mé srdce ptačí zticha doprovází!
V nouzi o stín.
Mateří doušky karmínové trsy juž léto vtkalo nízké stráni v prsy, a chtivá dlaň kam na jich květy sáhne – roj mušek zlatých po výsluní táhne! Skráň rozpálenou těžké vedro mučí, neb kolmo na zem žhavé slunce sálá, že není, kde by noha v stínu stála, a horký vzduch kol třese se a bzučí, a ruchem šumí tisícerých hlasů; v něm s obou stran ve zlatém moři klasů zní polních cvrčků hudba neustálá! Hle, nad tvou hlavou v červencové kráse 54 zářící blankyt jasnem rozpíná se – a maně vznést se touží duše bodrá v tu čirou tůni svítícího modra, jež rozlita se stmívá nad obzorem a v parnu zas až blednout zdá se skorem. Sám, úvozem jde bludný zjev tvůj tíše, jenž s obou stran kol šikmo zvedá výše své bodláky a třezálky a kmíny a zrakům cloní výhled do krajiny. Víc nevidět, než zlaté krajky klasů, jež u pěšiny role vroubí nad ní, a bledý safír planoucího nebe zkad jako snové přeleletují tebe, v slunečném světle motýlkové ladní. A před tebou se křivá cesta točí a divným kouzlem vábí tvoje oči! Řeht ořů z polí, i zpěv ženců hlasný sem časem k tobě padne v úvoz jasný z neznámé dáli šumně zaléhaje a v jedno splývá s temnou hudbou kraje. Oh, jaké parno! Jdeš juž dobu dlouhou, zrak znavený juž s dětskou pátrá touhou po trošce stínu na vyhřáté cestě a krok tvůj travou zvolna směr si klestě dál maně spěje v světlých stopách jejích. Jen bílý prach spí všady na kolejích, a každý vánek jakby v mrtvu zmizel! Vše okolo je samý žár a záře, a horký pot, jenž roní se ti z tvářetváře, jak prchou kane na květoucí svízelsvízel, 55 jenž podle cesty s třezálkou se snoubí jak tříseň zlatá na hedvábném drnu. V tom šípek starý vějířem svých trnů tě vítá náhle pod své husté loubí... Ó, jak zde v chládku posedět si milo! Zde slunce posud rosu nevypilo a strání měkkých vlhká zeleň čistá ti ráda podá na svých prsou místa. Od bědných žárů tísnícího vedra. zde zotaví se zemdlená tvá bedra, i oddychneš si blaze po únavě! – Sněť plnou květů na znícené hlavě – tu ucítíš, jak chlád ti zvolna shání plam z bledých, potem perlících se skrání; jak vonný stín pln kouzelného dechu vždy hloub a hloub ve kyprou náruč mechu ti zklopocené zatiskává údy... Nad čelem planých růží oblak rudý – tak sladko v dumách se tu odpočívá a snivě tak se v modré nebe dívá tmou větví šerých, pěnkava kde krotká si usednuvši, – lstivým zrakem šotka, v dol na tě zří a tichounce si zpívá!
Slečny ze zámku.
Za těsnou hradbou ozlacených mříží, dál od zámku, se v lesní temno hříží park zrůžovělý broskví květem... 56 V něm rozkošno tak volnou trávit chvílku, on krásou svou je toužícímu snilku sám o sobě – juž celým světem! Sta ptáků vždy tam zpívá v křoví nízkém, a na cestách, jež čistým, zlatým pískem se vysypány v loubí tratí – střevíčků malých něžné stopy vryté kdy jeví se, tu v záhady jich skryté je sladko tak se zadumati! V záhybu cesty maně ku altánu tiš dřímavá jak často v letním ránu sem zvábí sama kroky tvoje! Nad purpur světlý medných zimolezů a štíhlé trsy rozvitého slezu tu zlaté víří vážek roje, výš, bez bázně, nad rysem tvojí hlavy – sýkorka malá hnízdo sobě staví a s hvizdem skáče v keřích lísky, a broskve staré nad stezku se kloní, opojným vínem bílých puků voní a květ svůj sněží na plot nízký... Sem v jitru pozdním někdy chodívají, a při samém je vídat parku kraji – dvě víly mladé, zámku slečny! Ta starší z nich je štíhlá, tmavooká, a její alt zní jako písně sloka, – ó, jak jsem vždy jí za něj vděčný! Tať smutna vždy! Leč pravým neposedou je sestra její, jež má líci bledou, 57 a šedý zrak a zlaté vlasy. Jí v nevýslovném vše tak sluší ladu, že šotkem být se zdá mi těchto sadů, když se svou vážnou sestrou hrá si! Jak motýl plachý pěšinou vždy těká, zde květ – tam list dlaň její urve měkká a ret si šeptá verše v tichu, či předběhne svou družku kdesi stranou a v oblacích pak bezu uschovanou jí zradí náhle příval smíchu! A jindy v mech si sedši při křovisku svým slunečníkem kreslí srdce v písku neb vrabcům vůkol drobty hází... Oh, líbezný když obrys její hlavy se k mřížím parku někdy nedostaví, já cítím hned, – jak vzlet mým písním schází! – 58
PODZIM.
[59] PODLETÍ.
[61]
Věnování.
Když vídal jsem vždy v roli vseto plát nádherně tvé babí leto – jak jsem si přál, ó, podletí, bych jednou aspoň z jeho nití směl do svých snů tě přikouzliti, než krása tvá mi odletí! Já toužil, by i v mé plál knize týž zlata svit, jenž ze tvé příze mi v nivě hrál tam pod nohou... A proto psal jsem ve dnech září vše verše tyto – ve tvé záři – a pod tvou modrou oblohou!
Na opuštěné cestě.
Cesta hloub se v úval chýlí s obou stran jsou nízké zdi: často za dne dlouhou chvíli žádný tudy nejde k cíli a nikdo sem nejezdí! [63] Sám já pouze někdy z jitra zabloudím sem v podletí. Šel bych jinam – ale z nitra mysl má juž vždycky zchytra napřed mi sem odletí! Prchne mi sem v tiši ranní jako lstivý z kleci pták – – a já slaboch vždy už za ní v malomocném odříkání musím sem se bráti pak! V trudných snech a divné touze potom tudy chodívám, líný čas mi plyne dlouze a jen někdy z hlubin pouze píseň si tu zazpívám! Bez blaha i bez bolesti sama se rtů plyne mi, vzpomínkou o dávném štěstíštěstí, jež jsem vídal sobě kvésti, sobě patřit na zemi! A když skončím onu píseň, – tu vždy náhle, jaký div! – všecka padá se mně tiseň, a v mých starých trosek plíseň máj se vrací jako dřív!... 64
Chvílka snění.
V snách jitra bloudím u zábradlí, jež vroubí rysy aleje; nad bílou cestu mlhy padly a v korunách lip lístek svadlý se časem tiše zachvěje. Zřím sladce sníti stromy v temně jich řadou kráče sám a sám a každá lípa mluví ke mně tak dojímavě a tak jemně, že bezděky se rozjásám! Juž na východě slunce vzchází a v hávu chmůry přitmělém zář jeho blýská přes hor srázy, a perleťový odstín hází mhy sněžné třpytným úbělem. Leč mne víc vábí stromů řada, jimž úsvit zaplál nad krovy, a snivě zírám v pustá lada, kam list za listem s větvic padá jak zlatý vloček sněhový!
Hnízdo skřivana.
Teď, kdy z ticha jeseň dýchá mlhy svoje plné zlata v jíním bílá strnišťata 65 a ta pole zoraná – duši moji nejvíc vábí babí leto do hedvábí, jež svou sítí obepíná pod mezí, kde tmí se hlína – teplé hnízdo skřivana! Hle, tam nebe pode křídly, v rouchu snů a záři hvězd – zvonek modrých výšin sídlí. I když bouří divá jízdajízda, hřímá nad ním svoji zvěsť, a své trilky vichr hvízdá – přece stébel toho hnízda nedotkne se žal, ni bída; Pán Bůh sám je s výše hlídá a to hnízdo svaté jest! Ó, jak sladce v také chatce, na niž vždycky slunce svítí, skřivanu jest žít a sníti – i když druzi prchli v jih! Co kdy s nebe štěstí spadlo v jeho hnízdo z hebkých snítek – to mu chrání polní skřítek, a, by nikdy nevychladlo, schová mu je v zimě sníh! A tak nebe pode křídly, v ruchu snů a záři hvězd – zvonek modrých výšin sídlí! 66 I když bouří divá jízda hřímá nad ním svoji zvěsť, a své trilky vichr hvízdá – přece stebel toho hnízda nedotkne se žal ni bída; Pán Bůh sám je s výše hlídá, a to hnízdo svaté jest! Teď kdy zvolna úzkosť bolná každé ptáče hořem tísní, a juž ztichnul jásot písní v smutném kraji podzimním – nic skřivana nezabolí, když si doma pohodlně skrčen v měkkých lístků vlně dřímá na svém hnízdě v poli. Vždyť je vystlal peřím svým! Máť on skrytou tamo kradí míru vonnou ratolesť, jež mu život štěstím sladí! A vy všichni, co kol jdete, a kterým snad také v hrudi, již vám nyní bolesť hněte, jindy počlo štěstí kvést – jděte zticha, sic se zbudí, jak mu touto snítkou hnete. Jeho hnízdo svaté jest! 67
Krajina.
Září jest! A bílá stezka úvozem jak pentle hezká v dál se tratí, do zahrad. Na konci, skal na útesu v azur nebe z černých lesů vykukuje starý hrad. S plotů kol se révy chýlí. V slunci časem motýl bílý sedne do jich korunek. Vedle skryty v šeru hnědém při zdi samé voní medem pozdní plody merunek. Nad vějíř tam zimolezů v tmavý někdy chochol bezu střízlík vzlétne malinký – – hvizdne – a pak v tichém štěstí na ohnuté ratolesti zobá černé bezinky!
Starý sad.
Na konci samém naší vísky, než cesta v háj se zakřiví, znám starý sad, kde přes plot nízký se na ven chýlí bujné lísky a zádumčivé kopřivy. 68 Plot sadu toho ze dřeva je a laťky na pol sbořeny; a zevšad v spustlé jeho kraje bez černavý, jenž právě zraje i hloh své upjal kořeny. Zde v podletí tak mnohou chvílku já rád se vždycky zastavím, a hustou clonou šerých lilků, jež divoké lnou révě k tílku v sad okem zírám pátravým! Ta samota a ticho jeho mne láká vždy tak do svých vnad, že v kráse jitra říjnového i z dalekého hnízda svého rád chodím sem se zadívat! Tu naproti pak sednu v stráni a nořívám se do svých dum a v upomínek blahém plání zas teplo skane do mých skrání a zpěv se hlásí ku mým rtům... Zřím sad, svých křů jak směsí pestrou ční před mnou zrovna na obzor – tam každá líska juž mi sestrou a rády v každý kout se vestrou mí snové a mých očí zor! Ó, vím já dobře, co mne táhne v těch starých jeho bezů šeř! 69 Vím, po čem vždy tam srdce práhne když rozpustilý větřík nahne svým vláním kdes tam jejich keř! Neb kdykoli v jich věnci hezkém on čtverák zdouvá pomalu síť haluzí svým šumným steskem – vždy plod jich vzplá tam náhlým leskem jak třapce z černých koralů... Ba, někdy hruď má sama neví, zda stává se to náhodou! Neb v rámu jich tam náhle zjeví se obrázek mi mladé Evy jak Nymfa plavci nad vodou! Však vždycky, prv než ohlédnu se, bych poznal jasně, ký to pták – juž prchá pryč to dítě rusé, a bych je stíhal pak i v kluse, juž nespatřím ho nikterak! A tak jen marně ruší v snění mne víla tato mladičká, a sama ples můj v lítosť mění tím, většího že přiblížení mých kroků – nikdy nevyčká! 70
V dojmech lítosti.
Hle, s hvozdu, jenž se v létě stmíval – juž sprchá na zem listů příval tvým vláním, smutná jeseni! A já tvůj pták, jenž s dětskou touhou jsem toužil po něm dobu dlouhou, rád o tobě bych něco zpíval, než líc se tvá mi promění! Tři čtvrtě juž já čekal rokuroku, až uslyším zas šum tvých kroků – nuž teď jsem se ho dočekal! Leč divný stesk mi táhne skrání – on přišel mi tak znenadání, a plachou mého verše sloku sám lítostí svou polekal! Juž kouzlo tvé zas v lesích vládne, a já přec nemám písně žádnéžádné, bych mohl v ni je zachytit! Neb když teď vidím, pod tvým dechem jak štěstí druhých zmírá spěchem, a vše co květlo, schne a vadne – i vlastní můj též mře mi cit!
Jiřinkám.
Vonným vzdechem podjeseně když se začnou listy chvět – ten Váš rudý, smutný květ 71 klonící se tiše k zemi – ve svém snění dražší je mi nade všechen krásy vznět! I když v mlhách zamyšleně třese se juž každá sněť, luh a hvozd kdy jest juž němý – přec v tu pozdní chvíli vždycky hnete mými perutěmi víc, než chladný úsměv lidský, jímž Vás vítá skoupý svět! A já dost jsem šťasten, denně když Vás zřím se v parku skvět! Vy mé hrudi dáte vzlet, že jí z hloubi v sladkém snění zápal víry tryskne hned, a že nad žlutými listy píseň má – jak motýl čistý v zářný azur podjesenní vzlétne ještě naposled!
Lístku břízy.
Ty zlatý lístku břízy, jenž na sněti se kýváš a vesele se díváš, když jeseň tká svou přízi, sem ke mně na luh lesní: když bříza v šum se vesní 72 a haluz tvá se hne s ní – ach, ve svém malém štěstí tam v šeptu ratolestí ty nevíš, jak jeje, snílku, když zpěv mu prsa těsní! Ty zlatý lístku břízy, jenž u výši se houpáš a v záři slunce koupáš pln vonné, sladké mízy – tak, jak tvůj zjev se třese, když moře stromů vzdme se a jaro zpívá v lese – tak duše moje dětská se blahem chvěje všecka, když na svých bílých křídlech si pírko štěstí nese! Ty zlatý lístku břízybřízy, víš vše, co pták si hvízdá, jenž staví si krov hnízda v stín hedvábné tvé řízy; ty větve na vrcholi mne zříš, jak v luh sem holý chodívám k tobě z polí, jak v lesů slavné tiši zde sním a verše píši – leč nevíš, jak mne při tom tak často srdce bolí! 73
V záři západu.
Ó, jak teď sladko v kypré bloudit trávětrávě, kdy vzduch je protkán sítí skvoucích stuh! Viz, modrou mhou se kouří vonný luh, a v lesní mýť se večer chýlí právě! Tam západu zář rudá, krvavá v dál za stromy se schovává a mezi kmeny z lesa vytrýská jak doutnající uhly z ohniska... Jak háj kol stojí něm; jak mlčenliv! On v hloubi svojí všecky stajil zvuky, jen v tichu svatém tmí se jeho buky. A bez šumu se třesou listy jív... Hle, vršky stromů ještě zlatem svítí, jim bílá pára sprchá v šerý vlas a z vlhké trávy šustí ještě klas, jejž obetkala třpytnou jeseň nití – – leč já jak motýl, vůní opojen tam ve hrudi to cítím kouzlo jen, jímž v raketách sem z lesa západ září, a růže sype na mou bledou tváři... Ó, Západe! Jak’s velkolepý zjev! Tvé slunce mroucí všecku svoji krev dá slávě Tvojí nad hrobem se skvíti! Co slzy naše, co náš stesk i zpěv jsou před slávou, jíž Ty znáš zazářiti? Nám, dětem světa kladou na rakev jen černý flór a chudé věnce z kvítí!.. 74 A dojat, v snech, jsem zahleděl se v dál: tam skvoucí héros nad propastí stál vždy víc a víc se v lůno její chýle; tam slunce zřel jsem, mok ač krvavý mu tekl z ran jak v nachu záplavy, přec samo v ni jak perla padlo bílé! – Juž potichu se v úval večer vkrad, a les juž zcela v jeho zmizel hávu, leč já se ještě dívám na západ a ve svých snech zřím dosud jeho slávu... Nad horou dávno oblak plápol zhas – leč v srdci mém zní dosud tajný hlas a v bouři dojmů klid mých křídel ruší. A v snění hlava k prsoum klesla níž... Nad lesní šeru vyšly hvězdy již – jak rosa na květ, padá ticho v duši.
V babím létě.
Již slunko v západ potápí se zlatý, v červánků klín, jež nachem broskve planou, a šeptajíce tiše – „na shledanou“ flór nade rakví pnou mu svými šaty, kol veslujíce v lehkém plynutí jak zářným nebem zástup labutí. Na křídlech stínu večer kráčí plání, jež bázlivě se zakalila šerem; tam vodní páry tmí se nad jezerem 75 a rosa hází perly v jeho skráni, kde taktem vln, jež oddychují líně se rákosí hne sotva na hladině. Jak motýl klesá ticho do údolí a vonným vzduchem nad vískami letí. Kdes v dáli, v kruhu jásajících dětí plá světlý oheň na sežatém poli jak na blankytě zlatá večernice – – a dým se vzhůru zdvihá jako svíce... V tom tichu pouze táhlé zvuků ave zaznívá z dědin smutně jako v pláči; jen v čmeláka bzuk teskný na bodláčí se mísí šelest sosny temnohlavé, jež z polou ve snu čechrá ještě chvojí a poesii vdechla písni mojí! – Juž ticho je. Vše ustalo v své řeči. Jen mezi ploty vánek do křů sviští. Leč v dolu stmělém, kdesi na strništi – slyš! ozývá se ještě hlásek něčí: Jím cvrčí z mhy, jež v kraj se ukládá pod mezí u své dirky cikáda...
Lesní cestou.
Kdy z jitra dnes pod stinným stál jsem bukem – dva jezdci v stromech náhle kmitli se mi! Na širé stezce lehkých podkov hlukem 76 trysk ořů jich po tvrdé zvonil zemi – a v mžik juž na to krásná, mladá paní v čarovných lící svěžím zardívání kol s chotěm svým se mihla alejemi... Vstříc kývala jim tmavá sosen brána. A blíž a blíž se nesli k stěně hvozdů, jak párek plachých, jásajících drozdů, až v modré páře jesenního rána mi znikli posléz rychlých ořů během... A stezka před mnou byla posypána jich koní pěnou, jako bílým sněhem.
Ekloga.
V záři dumám pod javorem v háje tmavém okrsku. Smutně prší listy horem na zem dolů, každý skorem má pět zlatých paprsků! Dosud skvět se na nich čistě rosnou slzu jitra zřím. V slunné výše drahém místě rád by každý zůstal jistě, ač juž táhne na podzim! U své milé ratolesti dlouho každý ještě z nich snít by chtěl a tichou zvěstí 77 rozjímat s ní o svém stěstí, ač juž záhy padne sníh! Kdys tam ve svou dobu šťastnou hvězdou svítil zelenou – a teď zří, jak zimou časnou paprsky mu na ní hasnou – svadlou ji a zlomenou! Juž je zde ta bílá mlha, jež vždy táhne s podletím; a ta malá, sirá vlha, která ještě po ni šplhá – tíká mi „Juž odletím!“ Smutně rejdí v šeři stromu, dolů a zas nahoru, tesklivě si zpívá k tomu: „Snad již zítra musím domů, v dál od svého javoru!“ „Od kolébky svého mládí mám teď dát se v širý svět! Od těch, již mne měli rádi, kde mně byli kamarádi každý list i každý květ!“ – Kol tak ticho. – V snítek rámy vánek ani nedýše – – Rozlučte se, drazí známí! Dobře cítím bol ten s Vámi já, jenž zřím k Vám do výše! 78 Snítky! jak ta vlha vaše, jež Vám prchá do světa, – poesie někdy plaše opouštívá prsa naše, rázem z nich nám odlétá! Leč nač bychom lkali pro ni – vždyť už víme každý sám, s novým jarem, které voní krasší ještě než-li vloni, že zas přijdou obě k nám! 79
JESEŇ.
[81]
Na rozchodnou.
V rosnou kadeř lípy sáhla jeseň truchlivá a náhlá jinovatkou na sněti, šeré větve zašuměly, když se s ptáky loučit měly, že jim bratři odletí! A když lístky rudé mrazem v chomáč svála dolů na zem chladných větrů nenávisť – každá větev ojíněná jako pro milence žena vzdychla z hloubi pro svůj list!
Hymnus jeseně.
Opět krajem táhne snivá smrti krása a má duše vítá tajné kouzlo její. Rázem vichr s křovin zlaté vločky střásá a ty svadlé luhy, jíním jak se skvějí – rosou vonné mlhy v sen se opíjejí! Procitají lesy z podletního snění [83] a jich němé ticho v náhlý pláč se mění: s větví kanou snítky větrům do náručí, jako tmavé moře šeré hvozdy hučí a své smrti píseň každý lístek zvučí! Jeseně si hymnus na svém hnízdě zpívá v plotě černý střízlík, v mlází hebká jíva lká jej každá sosna, každý topol bílý, ve svých dutých stromech šeptají jej víly a kde rýha strže modrým kouřem dýchá tam, jak lesní šotek, brumlavě a zticha šumí si jej potok v napadaném listí. A já snílek přišel v asyl vlídných mýtí aspoň jeden akkord z něho v cit si vzíti a svou dětskou duši naučit v něm čísti!
Řeřáby.
Když lesů bledne kadeř tmavá a list za listem oprchává juž se hlav jeho dětí všech; když břízy, jilmy, habry šumí a všecky jejich sny a dumy zní v jeden dlouhý, smutný vzdech: Strom jeden přec znám, v jitřní mlze jenž nevyroní nad tím slze a klidně umí žal svůj nést! 84 Tím, v hoři druhých světlým zjevem, jichž listy šepcí vždycky zpěvem, jsou – řeřáby u lesních cest! Ty v čas, kdy drozd juž nezazpívá, a stezka v háj se chmůrou stmívá, svým košem, plným rubínů, jak lampy ještě nad ní stojí, a zírajíce v lesa chvojí – nám svítí v jeho hlubinu!
Zlatý sníh.
Ó jak jímá duši moji krása chvílí podzimních! Nyní ve snů květném roji píseň má ví dobu svoji, když z kadeří černých stromů padá dolů zlatý sníh! Ó, kdyby s nich na mou líci spad’ jen vloček jediný – já bych zíral v hvozd se tmící na ty větve v šeru spící a ty staré, drsné kmeny třebas celé hodiny! Já bych nadšen pod jich krovem zpíval jako cherubín nad bouřících mraků rovemrovem, 85 až v tom dešti rubínovém by též jedna krůpěj zlata skanula mi do hlubin!
Noční skizza.
Je pozdě juž, a řeky rýha se zvolna ztrácí do tmava, a v keři, jenž se nad břeh zdvihá, jen tíká ještě pěnkava. Stín za stínem se plíží z lesa a splývá s mhou, jež k zemi klesá a mezi kmeny vrb se míhá, jak bílá jitřní záplava... Tam západ ještě svítí zlatem – zde les juž tichne v hovoru, a já sním v jeho tichu svatém pod klenbou starých javorů. List podzimem juž zkrvavělý s nich padá pod rys břehu stmělý, kde mezi šerých vrbin šatem. se oheň kmitá na voru. A bezděky tam oko hledí, a obrací se v touze líc! Tři opálení plavci sedí na kmenech padlých borovic a dojemně a v tklivé kráse jich zpěv kol nocí rozléhá se a plamen svojí rudou mědí jich tváře žíhá víc a víc! Jak flór juž pára z lesů stoupá a nad vodou se skládá v stín a řeka v nočních snech se koupá, a tiše šumí ze hlubin, leč plavců zpěv z ní jásá přece a rudý jejich oheň v řece se na voru jak motýl houpá a září ve tmách nad rubín! 86
Jívy.
Jívy moje, jívy moje – jak teď u vás truchlivo je když vám v snítkách bílým mrazem svadlo hebké lupení! Sotva šeptl podzim lidem, že už čas je ke snění – vířivě a s němým klidem prší s vás juž listy na zem v zádumčivé jeseni. Tmavá kadeř vaše zřídla a ty snítky bezkvěté visí dolů jako křídla nemocného ptáčete! Teď, když dny se v noci krátí – také vám se zachce spáti a snad záhy hudba vaše zcela světu oněmí! Hle, ty listy, které prve plály na vás růžemi, zbavilo už jíní krve a teď šustí v chumli plaše pod mým krokem na zemi. Dávno z hnizd vám celé roje ptáků prchly v podzimi, a jen smutná píseň moje zastaví se pod nimi! 87
Na sklonku října.
Zas otevřel jsem okno z rána a zírám snivě do zahrad. Se staré lípy slétla vrána a vonným vzduchem kolébána jak podjeseně šotek živý přes vychřadlé a pusté nivy se spouští zvolna v tichý sad! Kraj vhroužen ještě ve dřímotu svým klidem srdce dojímá... Řad klikatých a starých plotů svým zjevem tamo, plným hrotů se povznášeje v révy zlatě – jak černé krajky v hnědém šatě se ostře ze mhy vyjímá! Hle jeseň juž, ta vnadná žena je zde! Proč letos přišla dřív? – Kol okna mého celá stěna se rosou svítí operlena a jakby cukrem posypány nad jiřinek a aster lány se třpytí šerem větve sliv! Kol v kraji slyšel ani hlasu – jest záhy ještě a vše sní... Sad zvolna teprv ze úžasu se probíraje – o vši krásu 88 zří oloupen se noci během: květ zasut jíním jako sněhem, a ti tam snové líbezní! Vše ze mdloby se teprv budí: i sad i blankyt, který čist juž červánků plá sytou rudí, i starý hejl, jenž nachem hrudi, sám skřehlý, nyní v jitra kráse tam na zdi dole vyjímá se – jak červený a suchý list!
Astrám.
Vy děti podzimu s tím chudým, rosným leskem – i ve vás přírodou je tajný půvab skryt! On jímá vždy mou hruď tím snivým, toužným steskem, jejž nelze povzdechem, ni slzou vyslovit! Hle, zdáte se mi tak, jak opozdilí ptáci, již teprv tenkráte se loučí s krajinou, když všickni druzi jich juž za obzor se ztrácí a mizí už jim v dál jen šerou vidinou! Byť v měkká prsa jim juž vtíralo se chladno, když jeseň prostírá kol pavuče svých pout – jich srdci věrnému to přec jen není snadno s těch rodných křů a hnizd tak náhle odlétnout! A hle, jak oni jsou svých tmavých lesů duší – tak luhům jedinou teď krásou jste i vy! 89 Tak v parku pustnoucím teď nejvíc vám to sluší, když hudba severu juž teplo snů nám ruší a s oblak první sníh vlá vichr truchlivý! Kdy říjen halí svět své šedé chmůry tokem a mysl opřádá nám chvíli teskných nit, kdy dlouhý, smutný čas se líným vleče krokem a radosť marně v něm se snaží zachytit – vy květy spanilé, svým jasným, velkým okem nám v prsou poznovu zas probouzíte cit!
Pozdní jaro.
V les jeseň vešla poznenáhla a tiše, jako vidina; a kudy flór své mlhy táhla – tam každá haluz nevinná a každá sněť si k srdci sáhla, a píseň zněla jediná: „Kdo může, ať si vzpomíná!“ Tu celý les se zabral v snění a do zpomínek každý květ a každý lkal, že v podjeseni juž nezdá se tak krásný svět, a život juž tak milý není, jak na jaře, kdy v samém pění k svým hnízdům táhli ptáci zpět! 90 A básník, jemuž z pustých strání jich nářek vnikal do prsou, ten cítil jenom v srdci zdání, jak nevýslovně šťastni jsou, kdož z jara svého nejvíc schrání si květů, snů a sladkých přání a upomínek v jeseň svou. 91
ZIMA.
[93]
Vidina v závějích.
Nikudy cesta, nikde východ z kraje – krajina všecka ve sníh zasuta je! V dalekém zoru sed si havran smělý jak černý bod na skvělou jeho běli. Snad očekává ještě objev saní, jež létly tudy časnou dobou ranní, a jejichž dráha dosud stopou křivou se v dálku táhne zasněženou nivou... Leč místo zvonků u té rýhy sjízdné teď časem pouze ostrý vichr hvízdne neb strnad žlutý, ze vsi zabloudilý si zatíká svůj zimní nápěv milý na širém koši rozsochaté hruše! Ó, milý zvuk! – jak zpíval by ti z duše! – Za mocnou hradbou rozlehlého lesa, kam slunce zvolna s nízké výše klesá – skryv na západě štíhlé stromů rysy, kus hnědé mlhy jako plachta visí... A mha ta houstnouc kráčí blíž a blíže, a rychle v před se sune její tíže, a čím zřím déle, jak sem z dálky pluje, tím přelud můj se více doplňuje! Mně zdá se, jak by za tou plachtou hnědou, [95] již sníh odráží svojí barvou bledou, – tak jako v malbě, míhavě a zběžně modříny hvozdu vyrůstaly v stěžně, ba, jakby kraj kol v čirou závěj skrytý cel pjal se náhle v koráb obrovitý – daleko, šíro pod mou skřehlou nohou, až kam jen oči dostihnouti mohou; hle! – slunce, které mezi stromy trýská, jak lodní lampa na stěžni tam blýská, a děsím se, by koráb ten v noc temnou tak náhle v dál – se pohnul odtaď se mnou!
Doma nejlíp!
Nad tou naší malou vískou chumelí se chumelí: každá chata střechou nízkou spí juž v bílém popeli! Rázem padla sněhu tíž na krov naší jizby níž – což je nám! – ať venku věje bouř, či mráz – nás krb tu hřeje, od kterého, pokud štípám dříví proň, se sotva hnem! Hůře je těm dvěma lípám, jimiž, ať je tma, či svítá celý čas juž vichr zmítá venku zrovna před oknem! Teď, když nám nad síně práh 96 klid svá teplá křídla stáh’ – jak je blaze u kamen! Ať si v pláni bouře hvízdá – my se doma jako ptáci unaveni léta prácí přitulíme na svá hnízda, až nám zavře oči sen! Nad tou naší malou vískou chumelí, se chumelí: každá chata střechou nízkou spí juž v bílém popeli! Hnědá mha kraj zatměla... V nitru jizby na venek těžko zřít je z okének, dechem jak se zamžila! Horkým teplem rtů kdy však jíní jich se rozplývá, často potom snící zrak na vyzvědách prodlívá. V závod s krutou vichřicí, tak jak vlnou hřeben lodi, v závějích se saně brodí po zasuté silnici, až se vůkol sněhy válejí... Zacinká, to zacinká, zařehtají oři vraní, zavzní bičů zapráskání – a zas všecko znikne v dáli, jako v srdci vzpomínka! 97 Nad tou naší malou vískou chumelí se, chumelí: každá chata střechou nízkou spí juž v bílém popeli! Leč i pak, když za chvíli rolniček hlas v sněhu usne; a v to naše ticho dusné, v něž jen bouře zakvílí, dálí šerou, zamyšlenou, v naši chýži opuštěnou nezabloudí ani známý, nezavítá ani host – aspoň ty dvě lípy šedé, jež k nám vichrů pod návalem unaveny věčným žalem sdílně trou se v oken rámy – – prožijou tu bídu s námi nám i sobě pro radost! A tak hned nám líp se vede, a my už tak snáze s nimi trávíce ten zbytek zimy – i v tom vlastním hnízdě malém cítíme se šťastni dost!
Zima na přívoze.
Hle! vody zmrzly unaveny během, zjev malé říčky zmizel pode sněhem a mlha s lesem v jeden oblak splývá, a čirá závěj, kam se oko dívá. 98 Na kůru vrb, jež nízké břehy stíní, hedvábné řásně zavěsilo jíní a přes kmeny a šíje nahrbené šat zimy bílý sněžné vlny klene, v jichž příboji se kalný obzor topí. Vše zaváto a vůkol ani stopy, ni skrovné známky po životě lidí. Tvé oko jenom vlastní sledy vidí a staré rýhy od kol těžkých vozů, jež z lesa ven se táhnou ku přívozu, kde v úkrytu pod břehu sráznou mezí dva čluny dlouhé v hladkém ledu vězí. Mha padá s nebe jako bílá hříva, je večer pozdní, nad řekou se stmívá. Na obou březích smutné ticho vládne a spícím krajem nezní zvuky žádné, a na křoví ni snítka nepohne se – – – Skrz temný úvoz, jenž se ztrácí v leselese, večerním šerem jako hvězda skrytá lesk rudý z okna nuzné chýže kmitá a zlatí starou, zasněženou vrbu: tam přívozník vzňal oheň na svém krbu a šedou hlavu schýliv k teplé stěně, dni truchlé zimy tráví spokojeně. Viz, krbu zář jak žárem v okno bleskla – pruh zlatý světla na sníh padl se skla a jako slunko v třpytném křídle mouchy svit jeho zahrál šerem o rampouchy, 99 jež pod krovem své perly rozsypaly. Tma víc a více rysy chýže halí i bílý sníh, jenž v jedno slil se s nima, jen za vikýřem černý komín dýmá kotouče chmury modře prosvitavé, jichž vzdušné křídlo v mlhách nočních plave. A vnitř té chaty, dumy pode křídly přívozník sám a starý macek bydlí.... Nic z blaženého klidu nevyruší tu poctivou a bezstarostnou duši, když v šeru jizby světlo rozžato má a vetchá bedra zhřívá večer doma. Nechť v lese sníh se chumelí a bouří, – on v útulku svém klidně dýmku kouří a v snivý rozmar mládí cele odín naslouchá taktu cvakajících hodin. – Kdy divý vichr láme sosny venku, on v sladké dumě sedá při okénku, na jehož skle svit krbu hvězdy kreslí. A když mu ruce mdlobou ve klín sklesly, zavrou se zvolna i ty dobré oči – a v duši kmetu anděl spánku vkročí. Tak dlouhý večer za večerem míjí a každý chová v sobě poesii! V té chýži není nikdy smutna chvíle, když starý macek, skříživ tlapky bílé, v klín přívozníku vloží velkou hlavu, a nahlas jemu přede pro zábavu. 100
Pára nad obzorem.
Jak stříbroskvoucí, malý vloček peří s vysoka nebe slunce v mlhy šeři... Lesk jeho mdle se láme v jejich síti, a bez žáru a bez teploty svítí, tak jako lampa, lijíc zář svou jemně na bílá prsa dřímající země. – Jen místy nad sled zabloudilé zvěře ční ze sněhu ven černá pavuč keře a v snítkách jeho vzpjatých nad závějí se kapkou krve rudé šípky skvějí, neb rubínem svých plodů rdí se dříšťál. Vzduch studený a čistý jest jak křišťál – leč obzor, kudy bludné kavky plovou a kam svou rýhou pustá míří cesta, cel zahalen je v páru fialovou a nezradí v ní hlučnou vřavu města...
Večer na pasece.
Sním sám a sám na otevřené mýti. – Jiskřivě nad mnou zlaté hvězdy svítí, mráz ostře šlehá v růměn horkých lící, zrak blouznivě plá v dálku dřímající. Tam ve vsi dole zvolna světla hasnou – zde sosny tmí se nad závějí jasnou, a v roští nahém suchý list se chvěje jak slza stesku v řasách obličeje... 101 Mha stoupá k stromům, na snítky se věsíc. Teď vyplul nad ni zlatý, skvoucí měsíc a v záři jeho sluje nade břehem vzplál černý pařez ověnčený sněhem i za slují pláň nedozírná, holá! Noc snivá. Ticho. Ret se třese chladem, a démanty kol sníh – a na dně prsou tvých v tom tichu pouze umučeno hladem své touhy věčné, tvoje srdce volá...
V zimním jasnu.
V rozlehlé pláni nad sníh mrtvých rolí ční místem v dáli černý topol holý a ztrnule se dívá do průzračna. Na širém nebi ani zjevu mračna – jen vrány statné chladným plují vzduchem a šumně vlají černých křídel ruchem. Juž mizí v dál – teď spustily se přece na starý dub tam, na zamrzlé řece, jenž jako stín se zvedá nade břehem; a jak tam sedí mezi bílým sněhem na křivolakých, tlustých větví kraji – jak černé se tam květy vyjímají! Jen skřek jich sám do dalekého prázdna se nese tichem... V sypkém sněhu vázna kdy krok tvůj maně na cestě se staví – vždy samy zbloudí zraky tvojí hlavy 102 v hrob západu, kam slunce se juž noří jak žhavá bomba za hladinu moří, kde nit jen dýmu ze ztracené vísky se vypínajíc nad niv okraj nízký jak modrá stuha krouží ve svém plání kol sněžné čapky dvou kostelních bání!
Na samotě.
Přes průhledné a ztuhlé vodní stěny níž olší tlum se sklání zasmušen, a rybník malý, náspem uzavřený se matně leskne z nízkých břehů ven... Jak černé krajky úběl dívčí šije – tak sněžnou hráz kol vroubí křoviska; jich pavučí kruh slunce protrýská a zlatí půvab zimní poesie. Stařičký modřín dole u stavidla kraj ztichlý hlídá, ve sny zadumán. Uprostřed ledu zamrzlá dvě bidla do výše trčí nad hladiny lán, a s lísky holé strnad opuštěný si truchle tíká v zimní náladu. Teď slunce juž na cestě k západu sem kmitajíc skrz temných olší kmeny v hlaď ledu vrhlo blesk svůj roztříštěný! Leč tam, ni v zemi nelze sledovat ruch života, ni tlukot srdce snad! Juž obé spí – a slunce zlatá nit 103 jich nevyvolá... Nad ledem se chmouří a zem spjal pevně mrtvý zimy klid a z ňader jen se lehká mha jí kouří. Hruď přírody juž zamknuta je bolem, je cítit mráz a zřít je hroby kolem!
V chmurné noci.
Za tiché, zimní noci skvělým polem z dveří své chýše rozhlédám se kolem. Kraj bezlunný přec odráží se v temně svých sněhů jasem, svými závějemi, vše kol je bílo od oblak až k zemi, a vzduch se svítí bledým šerem jemně... Sníh napadal až k záspi našich síní! Kol ploty zahrad stkví se stříbrem jíní, a čirá závěj leží za stodolou, kde nad příkop svou šerou hlavu z polou peň vazu tmavý sklání zádumčivě. Dál mlha hnědá na zaváté nivě se v tiši stále zachvívá a třese a jako přízrak v dálném zniká lese, jenž neurčitě na obzoru splývá. A tajemného srdci cos se skrývá v tom zmrtvělém a děsném tichu takém, kam s vysoka svým olověným zrakem se bezhvězdné a chmurné nebe dívá... 104
Poslední skvost.
Mladinký javor mrazem ohlodán hle, truhlivě se chýlí nad kraj luhu. On sotva hoch – juž v posměch vichru dán, že výše vzrostl nad hlavy svých druhů! Nejkrasších listů hebkou ozdobu zlá jeseň juž mu sklála k zemi prvé, pak ve sněhu, jenž slét jim ku hrobuhrobu, tlum bratrů jich se zarděl barvou krve! A teď, i tyto kdy juž zasul sníh, sám holý peň jen k nebi zvedá rysy. Leč u výši, nad rakví ostatních – tři poslední jak zlaté hvězdy visí!
Leden v horách.
K nám přišla zima! Chýží vetché krovy sníh jemně zavál v obal atlasový a země skryla nahou hruď svou vonnou měkkounkých krajek teplou pod záclonou. Ach, přitrhla ta zima z nenadání! S náručí ledovou a bledou skrání – jak lesní víla, kdysi v půlnoc tmavou nám zašuměla křídly nade hlavou, a když nás v chýžích probudilo ráno – juž bylo všecko sněhem zasypáno, vše okna bílým potáhla se květem, a my se zřeli opuštěni světem! 105 Jak ptačí hnízdo, skryté do křoviska hluboko v horách leží naše víska, a napolo se mezi stromy ztrácí... Teď v zimě zabloudí sem jedva ptáci, jež vyhnal hlad a divý vichr z houští; jen stopy vran zří oko v sněžné poušti, a větví třpyt, jež tíží zmrzlá rosa – a v sluch zalétne jenom hvizdot kosa, jenž v pustém lese tklivě s větrem kvílí a naříká na dlouhou, smutnou chvíli. Zde naše víska! Kolkol hvozdy stojí – tož jedle, sosny, samé tmavé chvojí, jen jeden průsmyk východ otevírá a za ním pláň spí – zavátá a šírá. Tam, kde se v mlází rysy plotu tajítají, viz, laň se mihla lesa na pokraji, a zas jak přízrak mizí v křovin temně, jen pod nohou jí zmrzlá zvoní země... – Po kalném nebi šedé chmury letí; zas tlupy nových prvým ve zápětí vysoko vznáší vichr od závěje – a bludný zrak tvůj volně s nimi spějespěje, až zemdlen utkví v nedohledné pláni, kde jako motýl mha svá křídla sklání a v hustých sloupech bílou hmotu kupí. Kol ticho vládne, v lese mráz jen úpí. Tam sosna každá povlak nese bílý, vše sněti její doň se obalily a větrem jen se třesou beze zvuku. Pňům jinovatka visí tam kol suků a jako přelud lesklé noční můry 106 plá všady z trhlin drsné jejich kůry... Den v krátce míjí. Nad vrcholky jedlí juž v daleku se těžké mlhy zvedly a v neprůhlednou splývajíce směsi sinavou zeď svou valí tiše v lesy, a plno jich, kam padnou tvoje oči. Nad naší vískou modrý kouř se točí krouživě stoupá vzhůru nad komíny a rozplývá se v azurové stíny, až doteknuv se černých skrání lesa zas chladným vzduchem nazpět k zemi klesá! Je ticho kolem, jenom vítr hvízdá na holých stromech v prázdná šumě hnízda, jež v nitru kdysi ptáčky hřála svěží. Teď na nich sníh a vlhké mlhy leží, jen slámy stébla trčí smutně z chvojí, a každý šust jich bodá duši tvoji! Kraj v zimním jasnu ostře vyjímá se. Zříš, jak se potok valí v divé kráse s dunivým hřmotem těsnou skalní strží, nad kterou sosny černé ruce drží; jak ve žlab tmavé rokle ponořeny se bíle pění vlny pod kořeny a prudce letí ve sklon nízkých splavů... Den truchlivý juž k horám chýlí hlavu a ukrývá se v spoustě šedých mraků. Teď zasvitlo to bleskem v jeho zraku, pak pod oblaků stín a barvy chudé 107 vytrysklo náhle velké slunce rudé – a všechen západ jedna vlna zlata a v jasném světle tone každá chata! Hle, chmurným lesům nach též vznítil tváře; v hloub jejich linou proudy smavé záře jak jiskra vášně zespod dívčí brvy... A celý úval ozářil se krví! Kol karmínem se štíhlé třpytí sosny, z nich mlha svítí jako povlak rosný, modříny, tisy, smrky, sosny, jedle – vše sytým nachem za vsí hárá vedle, vše blýská, plá a rudým leskem hoří, jak tisíc skvoucích, v jitru vzešlých zoří; a zlaté slzy smolné pryskyřice tmou jiskří jako žlutá hříva lvice! Co vločků sněžných kolem suků blýská, co démantů se věsí na křoviska, a v jarních jako bystřic rozperlení hvězd honí, míhá na každém se kmeni! – Juž za červánky zimní slunko mizí. Na rakev západ zlato dal mu ryzí a zahaleno z mlhy tkaným flórem jak žhavá slza visí nad obzorem a snivě zírá v zasněžená lada. Teď pohnulo se nad propasť, a padá... Jak lodní vlajka v dáli nedohledné blesk smavých růží chvatem v pláni bledne, v kraj rozlévá se zvolna šero teskné a na horách – jen lávy pruh se leskne! Teď ještě v lese, kde se večer skrývá 108 sníh zazářil – a juž se vůkol stmívá... Mráz vzduchem zahvizd’ píseň plnou bolu, tma vstala z houštin, večer vyplul z dolu, a celý prostor od nebe až k zemi se zastřel na ráz jejich perutěmi. Jen havran černý někdy povyplave nad hrobem lesů ze mhy popelavé a svislým křídlem nad závějí mává – – leč zrak tvůj v tmách jej sotva rozeznává. Hle, v naší vísce rozžali juž světla! Chat okna náhle jasnou září zkvětla, a každé ve zdi jako luna hárá, že mléčným třpytem skví se vůkol pára a na plotech se svítí sníh jak ve dne! Ó, jaké blaho, sedět jenom v jedné z těch chýžek skrovných, jež jak slípky malé spí roztroušeny řadou po úvale. Co vichr sněhem zasul krov a práhy – tam večer každý hoří louč juž záhy, a pod komínem rudý oheň praská, ty zhřívaje, jež svedla k sobě láska! Tam lidé bydlí poctiví a hodní, již tráví spolu důvěrně den po dni, již v prsou mají samá srdce ryzí, a přírodě se nikdy neodcizí! Jsou chudi! Často v bídě zimu tráví; jim osud přál jen klesť, neb nůši trávy, jen suchý mech neb hrstku svěží píce a staré souše, plné pryskyřice! 109 Teď, zima když je vypudila z lesů, a závěj cele skryla trsy vřesu, jenž u jich stezek v mýtinách se kříží, – zas vrátili se v tichý asyl chýží, a doma sedí v milých rodin kruhu: zas otcem jest, kdo druhem dřív byl druhu! Jim nyní blaze po skončené práci, kdy vichr za ně v lese sosny kácí; kdy bouře divá hučí nad horami až proniká to duše hlubinami, a drsně z venčí okny chýže třese... Jich dobré srdce při tom nechvěje se: jsouť oni jisti, doma v prostřed lese! Ó, jaký život, v který taká krása svých křídel všechen snivý půvab střásá! Při svitu dračky za dubovým stolem nit tenkou přede žena; děti kolem – a nejmladšího děd sám v klínu houpá. Jak září tvář na úsměv jindy skoupá, kdy oko stihlo, že ten malý šelma bílého vousu v dlani přehoušel má a důvěrně jej k sobě z brady tahá... Co veselí tu, lásky, smíchu, blaha! Když na večer tma pozdní venku vzrůstá a báj se loudí v zlatá starcům ústa, když jalo všecky kouzlo dávných zvěstí a na ohnisku praská vonné klestí – ti lidé vědí, co je pravé štěstí! 110
Zabloudilý.
Nikudy cesta, nikde vchod z kraje – krajina všecka ve sníh zasuta je! Vzduch nezavlá ni, stichlo vichřic dutí, kře holé u cest všady bez pohnutí, ba, ve všem zdá se, život zhasl mrazem... I závěj, kterou vichr skupil na zem juž dechem zimy utvrdla a ztuhla – pláň celá kol je velká, bílá truhla, a jako hroby strnuly a tichy – tak rolí mlčky leží na ní líchy, a němo vše je, les i obzor také i jasné nad ním nebe bezemraké; kraj ptáka víc se nepotěší zjevem, luh neozve se sladkým jeho zpěvem! Kam dozře zrak – jen sypký sníh se bělá – tvá stopa mělká ztratí se v něm zcela! Kýs poutník v dáli, v kožich zahalený, ku předu zvolna vleče krok svůj zmdlený, Tak ztěžka kráčí! Stále zapadává – a přece na své pouti neustává... Jen chvílí stane, pak se znova vzchopí, a znovu v závěj vtiská svoje stopy. Volám naň – marně! ZáZa nedlouhou chvíli jak pták mi západ v šírý obzor bílý! 111
Na prahu zimy.
Je pozdě juž a zniká podjeseň, a před oknem na staré slívy peň mráz nadýchal nám jíní! Jím poprv jen krov zabělal se chat – juž Meluzina táhne zaplesat zas v krby našich síní... Oh, z blízka ať si jde, či z daleka – má duše snivá se jí neleká, mněť vítaným je hostem! Vždyť jsem tak rád, že aspoň při stolu teď v duettu s ní mohu pospolu pět o svém blahu prostém. –
Smrť.
Vzlyk doubrav utichl a dozněl v spoustách sněhu a vše spí v zakletí, kam sáhlo křídlo smrti! Na bílém pohoří lavina sosny drtí a se skal chaty rve, jak moře loďky s břehu, mha země dotýká se křídly chvějícími a vichr šumí bol a těžký smutek zimy. Sám sedám v dumání u planoucího krbu kdy venku pohřbeno vše dýchá pod závějí; an pod mým oknem mráz ve hřmění trhá vrbu – já cítím s přírodou tu hroznou bolesť její na smutný patře kraj, jenž v polosnění dřímá, a v hrob svůj očima se dívá ospalýma! 112
Ztraceným snům.
Odlétli ptáci v jih a snové moji s nima; v tmě nocí bouřlivých nadarmo hledám jich – a k duši táhne zima! Zabloudil k duši mráz a divý vichr v lesy, a přes propastí sráz lavina mosty věsí, ku srdci tíhne bol a v oči jinovatka, jen tma je kol a kol a v sněhu spí má chatka! – Kdy vísky horalů jal spánek pomalu a tichnou kolovrátky – v tmy smutných večerů vyhlédám k severu, zda snové šťastných let, již uprchli mi v světsvět, se vrátí ke mně zpátky! Leč marně čekám jich; neb větru kvil a smích mé touhy neslyší – a darmo duše má chce přivát křídloma, co spí juž v zátiší... 113
Na pozdní toulce.
Nad řekou tuhnoucí v mrazivé noci hodinou pozdní dnes bloudí můj krok. – Snivý lesk měsíce čarovnou mocí oblévá bíle v zářivé síle nehnuté, černavé hladiny tok! Hvězdy, jež na prsou blankytu hoří, roní doň s vysoka třesavý svit. Po stranách čisté jak krajky se tvoří zvolna a zdlouha mrznoucí prouha, plá, jako v ebenu stříbrná nit! Rys tříště perlové, zubatě křivé tok spíná ledem vždy těsněj’ a úž. Co ještě zbývá tam – utuhne dříve než svitat začne – a v jitro mračné ni jedné vlny tam nezbude juž... Lehká mha po chlumech v daleku splývá tiše a vířivě v dechový lem. Zlatými světélky z ní jen se dívá ukryta v sněhu s druhého břehu ves ke mně zavátá přes řeku sem! V čepečkách bělostných leží tam chaty svorných jak vlašťovek na hnízdě tlum. S jich prahů útulných mír dýše svatý, s jich krbů vzhůru plá v šerou chmůru tajemná pohádka vánočních dum. 114 Z lip starých, mohutných, černého rámu, radostně září tam nad sněhy ven šest oken z podstřeší štíhlého chrámu – – leč mně tak zdá se, v luzné jak kráse dávné jen byl by to idylly sen! Těžko ach, uvěřit v báji tu smavou, prsa kdy svírá teď hoře a stesk! Sladká jen vzpomínka vlá zas mi hlavou, a v její tíseň vánoční píseň plá jen jak zlatý a zářící blesk! Jara jen blesk je to na časy šťastné, na doby lásky a květu a krás – mžik jen plá svit jeho! Pak zase zhasne a v život padne tma noci chladné, do očí slzy zas a v duši mráz!
Stesk známým.
Tak ještě přátelsky jste včera kynuly mimi, vy jedle ztemněléztemnělé, sem do mé chatky z lesa! Tak snivě zíraly jste vzhůru na nebesa – a dnes – juž zaklety jste v hermelínu zimy! Dnes na rtu zhasla vám ta píseň zádumčivá tak jako zázrakem, tak docela a náhle! Teď vaší korunou zní hvizd jen vichrů táhle a na hruď jitřní mha vám spouští křídla sivá! 115 Ach, snad jste cizy juž! snad více neznáte mě! Svit šedin stříbřitých vám černým září vlasem, leč sladko sníte přec, neb sněhu pod atlasem zas naděj blaží vás na příští jaro země! Když včera zřel jsem vás – té chvíle v divém toku proud slzí po tvářích mně trýskal krůpějemi. A dnes bych objal vás, jak nad vše drahy jste mi – leč závěj, a v ní hrob v tom brání mému kroku!
Blažení.
Jak truchlý dívky pláč zní hymna širých lesů, že podzim dokonal a mizí jeho sled! A v slunných pasekách juž modré květy vřesu se svými motýly se loučí naposled! Na křídlech vichřice jde stařec usměvavý, z daleké půlnoci duch zimy šedivý – všem stromům první mráz juž hvízdá kolem hlavy a mha jak smetana se klade na nivy! A sladko dřímají zaváté lány polí, a sladko všady spí zakleté vísky v sníh. Toť mrtví pod hrobem, jež více nezabolí ni teskná vzpomínka, ni mrazný lidský smích! Leč ti, jichž bytem jsou, ač světu odloučeni – jsou přece šťastni dost pod vlídným krovem chat; je stejně těší noc i chmurné světlo denní a sladký vládne mír za prahem jejich vrat. 116 U krbu předků svých – tam dosti blaženými se cítí v přání svém jich srdce dětinná, a jaro pohádek jim zkvétá prostřed zimy kdy s hor se valí bouř a sněžná lavina!
Jaro v zimě.
V teplounké jizbě, k rukám hlavu chýle, jak osamělý rytíř na svém hradě čas trávím, oddán kouzlu zimní chvíle! Venku je zima, kraj spí a dřímá, a na sklenník pod mými okny v sadě sníh z ticha sype chomáčky své bílé... Jak z prsou země v lehkém dechu stoupá mha: jíním lip se odívají sněti. Na staré svídě, jež se větrem houpá – vrabců jen davy skřehlé své hlavy loňskému hnízdu tulí do objetí, jež zima dosud ušetřila skoupá! A jako hrob tam, bez života sledu, mne jímá teď svou chudobou a bídou ten spustlý park, tak smutný ku pohledu! V něm nad závějí jen kře se chvějí, a nad fontainou jiskřící chlum ledu zjev Tritona svou halí pyramidou. Vše ostatní juž pod pokryv se hříží, jenž tam jen posud nevnikl svou vlnou, 117 kde nad sníh čnějí zlaté zuby mříží, a sklenník jasný tak bohat na sny svých květů zvedá kobu čaruplnou, jež v zářném nachu růží svých se zhlíží... Zde chlad a mráz – tam sklenník zasněžený přec v nitru svém, ač z venku bolesť cítě juž nový chová život osvěžený! Kol ještě zima, – tam máj už dřímá, jak v žití zde pod ledem vzdoru skrytě – když láska plá ve zlatém srdci ženy!
Motiv štědrovečerní.
Na nebi světla – na zemi světla – a v lidských prsou štěstí dnes! A ta mha jakby s blankytu slétla, by nikdo jim ho neodnes! Vzduch je tak svěží, s vrcholků věží nade mhu v azur báně ční, a dole mírem po světě šírém zní svatá píseň vánoční. Zvonů hlas vážný jak anděl strážný až k hvězdám víří noční tmou ó, tajná touha láká mou duši by ulétla s ním v mladosť svou! 118 Bych viděl zase v půlnočním čase vísky své v zlatě zářit chrám, bych zas měl srdce, které se modlí, byl věřícím zas děckem tam... By zas v mé noci vzplanula světla, bych cítil zas, co štěstí jest – by zas má duše nad hříchy vzlétla a „Sanctus“ pěla v záři hvězd!
Naděje.
Vy zasněžené lodě na ztuhlé, mrtvé vodě – ó, jak vás dobře znám! Hle, všichni vaši milí juž přístav opustili, a jediný teď s vámi zde nad vory a prámy já snílek zůstal sám! Když jarní hučel příval, já vždy se na vás díval a v duchu s vámi plul, a šťastnou přál vám cestu tam k dalekému městu, kde bytosť je mi drahá a kde svit první blaha v síť mojich dum se snul... 119 Tak mnohé tehdy psaní od srdce méhomého, panípaní, váš donášel mi zjev! Jak čekal jsem vždy s touhou, až plachty světlou prouhou mou pozdravíte hlavu, až plavců vašich vřavu zas uslyším, i zpěv! Však u samého břehu teď v ledu zde a sněhu vy sníte v zakletí! Na dlouhá vaše vesla juž mha své perly snesla – tam v smutné šeři rána jen zbloudí někdy vrána, a pak zas – odletí! Leč já, váš starý známý, já zůstal tady s vámi v tom koutku zatmělém! A jak nad vámi vrány – tak samy, nevolány mi zde juž dobu drahnou sny zlaté o ní táhnou a krouží pod čelem... Ó, staré moje lodě, jak toužím, bdě i chodě, by jaro bylo zas, kdy větrem opět něžně 120 se ohnou vaše stěžně, kdy život vzplá zas ve mně i v kajut vašich temně se písní ozve hlas! Nuž spěte si jen, spěte! Až máj kol v lesích zkvěte a led zas padne z vod – my v slunce zlatém lesku zas najdem si svou stezku, a v radost ze svých bolů tou řekou žití dolů se opět dáme v chod! – 121
DOSLOV.
„Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy člověk zas se k práci zbudí, své bohy nalezne! –“
J. Vrchlický.
[123]
Óda na přírodu.
I bez básníků nadšeného slova dost sama krásna ve svém zjevu celém, s tím jasně klidným, povznešeným čelem, vždy stejně mlada, spanila a nova – tak’s otiskla se v snivé mojí dušiduši, ó přírodo, Ty pramatko nás všech, a na věky juž nikdo neporuší mi obraz ten... On utkvěl tak v mých snech, a v záři své tak čarovně mi jeví Tvůj božský lad, že v dětinný můj věk jen o něm zněly všecky moje zpěvy, že čas já neměl dostat polibek ni hlouběji se hroužit v oko děvy! Vždyť vše, co umím, mám jenjen, matkomatko, z Tebe! Od ptáků Tvých já učil jsem se pěti, všech snů mých růže Tvé mi daly sněti, a v podjeseni blankytné Tvé nebe vždy blahem tak mi prsa naplnilo, že za dnů šerých dlouhé zimy pak jak v úle přec mi teple tamo bylo, a divná něha jasnila mi zrak. Vždyť jenom tím, že při tvoření malbymalby, kdy štětec váhal, – jemu bez řeči [125] vždy udávalo, jaké stíny vzal by Tvé slunce zlaté, malíř největší, – v mých barev tón se nedostalo šalby! Když osud sáhal drsnou po mně dlaní – já k Tobě vždy se utíkal jak děcko! Já za náhradu měl u Tebe všecko: žár západu i sladký úsvit ranní, mech zátiší i kyprý samet nivy – – však neblouznil jsem o Tvých záhadách! Já šťasten raděj’, jako motýl snivý jsem těkal volně v širých zahradách, radš naslouchal, co v stráních vítr šuměl a dýchal máj, jímž voněl jarní květ... Ó, jinak já TiTi, matkomatko, porozuměl, než hloubavý mých vrstevníků svět: – ne šat Ti rvát, leč taj Tvůj ctít jsem uměl! Tys jediná, jež rodíc od pravěku přec líbezna’s a nevinna jak panna! Ó, přijmi tuto hold svůj od skřivana, jenž na tvém klíně naučil se vděku! Tvých lesů dech, Tvých bystřic zvuk mne těšil, já čistou rukou bral jsem ze Tvých vnad – nuž odpusť, že jsem tolik na nich zhřešil svým titěrným a slabým veršem snad! Mně stáří kdysi mdlobou ohne plece, a vše mé zpěvy zniknou bezděky jak vůně z luk, jak milé ptáče z klece, však nesmrtna a mlada na věky i bez mých slok – Ty budeš krásna přece! 126 OBSAH.
Str. Předslov 5
Jaro. Zimní host 9 Prvního března 10 Týden tepla 11 Anemony 12 Črta z výletu13 Fialkám15 Na kraji háje16 Drahému koutku16 V jižním dechu17 Po západu slunce18 První paprslek19 S Odinem20 Jarní večer21 Sněženkám22 Zrcadla parku23 Duben24 V radosti kraje25 Po dešti v háji26 Květnová noc28 Máj29
Léto. Ekloga33 Návštěva po roce36 Náhodné setkání37 Zátiší38 V lůně bukoviny39 Staré aleji40 Píseň o snivém květu42 Hluboko v háji43 Daleko světa44 Asyl v lesích44 Ranní kresba48 U druhého břehu49 Letní genre50 Na útěku před tesknem52 U potoka53 Kam rád chodím53 V nouzi o stín54 Slečny ze zámku56
127 PodzimStr. Podletí. Věnování63 Na opuštěné cestě63 Chvílka snění65 Hnízdo skřivana65 Krajina68 Starý sad68 V dojmech lítosti71 Jiřinkám71 Lístku břízy72 V záři západu74 V babím létě75 Lesní cestou76 Ekloga77
Jeseň. Na rozchodnou83 Hymnus jeseně83 Řeřáby84 Zlatý sníh85 Noční skizza86 Jívy87 Na sklonku října88 Astrám89 Pozdní jaro90
Zima. Vidina v závějích95 Doma nejlíp96 Zima na přívoze98 Pára nad obzorem101 Večer na pasece101 V zimním jasu102 Na samotě103 V chmurné noci104 Poslední skvost105 Leden v horách105 Zabloudilý111 Na prahu zimy112 Smrť112 Ztraceným snům113 Na pozdní toulce114 Stesk známým115 Blažení116 Jaro v zimě117 Motiv štědrovečerní118 Naděje119 Doslov123
E: lk + až; 2002 128
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kárník, Josef
(Nákladem knihkupectví Jos. Kárníka.)

Místo: Kolín

Vydání: [1.]

Počet stran: 128

Věnování: Vrchlický, Jaroslav
(Miláčku a mistru svému: Jaroslavu Vrchlickému připisuje autor.)