Hymnus jeseně.

Alois Škampa

Hymnus jeseně.
Opět krajem táhne snivá smrti krása a má duše vítá tajné kouzlo její. Rázem vichr s křovin zlaté vločky střásá a ty svadlé luhy, jíním jak se skvějí – rosou vonné mlhy v sen se opíjejí! Procitají lesy z podletního snění [83] a jich němé ticho v náhlý pláč se mění: s větví kanou snítky větrům do náručí, jako tmavé moře šeré hvozdy hučí a své smrti píseň každý lístek zvučí! Jeseně si hymnus na svém hnízdě zpívá v plotě černý střízlík, v mlází hebká jíva lká jej každá sosna, každý topol bílý, ve svých dutých stromech šeptají jej víly a kde rýha strže modrým kouřem dýchá tam, jak lesní šotek, brumlavě a zticha šumí si jej potok v napadaném listí. A já snílek přišel v asyl vlídných mýtí aspoň jeden akkord z něho v cit si vzíti a svou dětskou duši naučit v něm čísti!