Hymnus jeseně.
Opět krajem táhne snivá smrti krása
a má duše vítá tajné kouzlo její.
Rázem vichr s křovin zlaté vločky střásá
a ty svadlé luhy, jíním jak se skvějí –
rosou vonné mlhy v sen se opíjejí!
Procitají lesy z podletního snění
[83]
a jich němé ticho v náhlý pláč se mění:
s větví kanou snítky větrům do náručí,
jako tmavé moře šeré hvozdy hučí
a své smrti píseň každý lístek zvučí!
Jeseně si hymnus na svém hnízdě zpívá
v plotě černý střízlík, v mlází hebká jíva
lká jej každá sosna, každý topol bílý,
ve svých dutých stromech šeptají jej víly
a kde rýha strže modrým kouřem dýchá
tam, jak lesní šotek, brumlavě a zticha
šumí si jej potok v napadaném listí.
A já snílek přišel v asyl vlídných mýtí
aspoň jeden akkord z něho v cit si vzíti
a svou dětskou duši naučit v něm čísti!