Náhodné setkání.

Alois Škampa

Náhodné setkání.
Nedělní ráno! Červen vonný třpyt vonný vdýchal na záhony a z dáli vížka zámku skvělá se v první záři slunce bělá... V tlum starých břiz, pod křídla chládku krok sám mne zanes ku sedátku, kde příjemný je koutek stmělý i vyhlídka ven na kraj celý. Jak chrysolit kol drn plá svěží a vedle čistá stezka běží. Tu modrý bez – tam opět bílý svých květů na ni oblak chýlí a nad nimi řad hustých višní se vonným sněhem větvic pyšní. Tam zlatých vos i včelek roje výš nesou s bzukem křídla svojesvoje, až stálým šumem jejich hlasů vzduch vířivém se chvěje v žasu... Oh, jak je krásně! Blankyt čistý v dol modře kmitá snítek listy, a léta dech vlá nad zahradou, – však luzné sny se v hlavu kradou a zvolna hruď jich milým vínem se opíjí, jak vrby stínem. V tom po pěšině rychle kolem šla dívka s bílým parasolem... V ráz ohlédám se maně za ní – 37 tak náhle přišla, z nenadání, a jemně, jak šum vodotrysku jí kročej zazněl sotva v písku šat zavlál, jenž kryl tílko její – – a juž mi znikla do alejí, zkad v modravé jen bezů hloubi jak hvězda bílá s nebes loubí svých paprsků u drobném kolu plá zjev jejího parasolu! Mně stměl se zrak jak prchou rosy. – to dítě znal jsi! – dí mi cosi... A náhle tak, jak slzou žhavou mdlá vzpomínka mi táhne hlavou těch krásných, teď juž zašlých chvílí, kdy jak dvé ptáčat jsme se kryli pod malým oním parasolem; kdy svůdněji a čarovněji mi plály vroucí oči její, než teď, jak přešla právě kolem!