Náhodné setkání.
Nedělní ráno! Červen vonný
třpyt vonný vdýchal na záhony
a z dáli vížka zámku skvělá
se v první záři slunce bělá...
V tlum starých břiz, pod křídla chládku
krok sám mne zanes ku sedátku,
kde příjemný je koutek stmělý
i vyhlídka ven na kraj celý.
Jak chrysolit kol drn plá svěží
a vedle čistá stezka běží.
Tu modrý bez – tam opět bílý
svých květů na ni oblak chýlí
a nad nimi řad hustých višní
se vonným sněhem větvic pyšní.
Tam zlatých vos i včelek roje
výš nesou s bzukem křídla svojesvoje,
až stálým šumem jejich hlasů
vzduch vířivém se chvěje v žasu...
Oh, jak je krásně! Blankyt čistý
v dol modře kmitá snítek listy,
a léta dech vlá nad zahradou, –
však luzné sny se v hlavu kradou
a zvolna hruď jich milým vínem
se opíjí, jak vrby stínem.
V tom po pěšině rychle kolem
šla dívka s bílým parasolem...
V ráz ohlédám se maně za ní –
37
tak náhle přišla, z nenadání,
a jemně, jak šum vodotrysku
jí kročej zazněl sotva v písku
šat zavlál, jenž kryl tílko její – –
a juž mi znikla do alejí,
zkad v modravé jen bezů hloubi
jak hvězda bílá s nebes loubí
svých paprsků u drobném kolu
plá zjev jejího parasolu!
Mně stměl se zrak jak prchou rosy.
– to dítě znal jsi! – dí mi cosi...
A náhle tak, jak slzou žhavou
mdlá vzpomínka mi táhne hlavou
těch krásných, teď juž zašlých chvílí,
kdy jak dvé ptáčat jsme se kryli
pod malým oním parasolem;
kdy svůdněji a čarovněji
mi plály vroucí oči její,
než teď, jak přešla právě kolem!