Doma nejlíp!

Doma nejlíp!
Nad tou naší malou vískou chumelí se chumelí: každá chata střechou nízkou spí juž v bílém popeli! Rázem padla sněhu tíž na krov naší jizby níž – což je nám! – ať venku věje bouř, či mráz – nás krb tu hřeje, od kterého, pokud štípám dříví proň, se sotva hnem! Hůře je těm dvěma lípám, jimiž, ať je tma, či svítá celý čas juž vichr zmítá venku zrovna před oknem! Teď, když nám nad síně práh 96 klid svá teplá křídla stáh’ – jak je blaze u kamen! Ať si v pláni bouře hvízdá – my se doma jako ptáci unaveni léta prácí přitulíme na svá hnízda, až nám zavře oči sen! Nad tou naší malou vískou chumelí, se chumelí: každá chata střechou nízkou spí juž v bílém popeli! Hnědá mha kraj zatměla... V nitru jizby na venek těžko zřít je z okének, dechem jak se zamžila! Horkým teplem rtů kdy však jíní jich se rozplývá, často potom snící zrak na vyzvědách prodlívá. V závod s krutou vichřicí, tak jak vlnou hřeben lodi, v závějích se saně brodí po zasuté silnici, až se vůkol sněhy válejí... Zacinká, to zacinká, zařehtají oři vraní, zavzní bičů zapráskání – a zas všecko znikne v dáli, jako v srdci vzpomínka! 97 Nad tou naší malou vískou chumelí se, chumelí: každá chata střechou nízkou spí juž v bílém popeli! Leč i pak, když za chvíli rolniček hlas v sněhu usne; a v to naše ticho dusné, v něž jen bouře zakvílí, dálí šerou, zamyšlenou, v naši chýži opuštěnou nezabloudí ani známý, nezavítá ani host – aspoň ty dvě lípy šedé, jež k nám vichrů pod návalem unaveny věčným žalem sdílně trou se v oken rámy – – prožijou tu bídu s námi nám i sobě pro radost! A tak hned nám líp se vede, a my už tak snáze s nimi trávíce ten zbytek zimy – i v tom vlastním hnízdě malém cítíme se šťastni dost!