Nad tou naší malou vískou
chumelí se chumelí:
každá chata střechou nízkou
spí juž v bílém popeli!
Rázem padla sněhu tíž
na krov naší jizby níž –
což je nám! – ať venku věje
bouř, či mráz – nás krb tu hřeje,
od kterého, pokud štípám
dříví proň, se sotva hnem!
Hůře je těm dvěma lípám,
jimiž, ať je tma, či svítá
celý čas juž vichr zmítá
venku zrovna před oknem!
Teď, když nám nad síně práh
klid svá teplá křídla stáh’ –
jak je blaze u kamen!
Ať si v pláni bouře hvízdá –
my se doma jako ptáci
unaveni léta prácí
přitulíme na svá hnízda,
až nám zavře oči sen!
Nad tou naší malou vískou
chumelí, se chumelí:
každá chata střechou nízkou
spí juž v bílém popeli!
Hnědá mha kraj zatměla...
V nitru jizby na venek
těžko zřít je z okének,
dechem jak se zamžila!
Horkým teplem rtů kdy však
jíní jich se rozplývá,
často potom snící zrak
na vyzvědách prodlívá.
V závod s krutou vichřicí,
tak jak vlnou hřeben lodi,
v závějích se saně brodí
po zasuté silnici,
až se vůkol sněhy válejí...
Zacinká, to zacinká,
zařehtají oři vraní,
zavzní bičů zapráskání –
a zas všecko znikne v dáli,
jako v srdci vzpomínka!
Nad tou naší malou vískou
chumelí se, chumelí:
každá chata střechou nízkou
spí juž v bílém popeli!
Leč i pak, když za chvíli
rolniček hlas v sněhu usne;
a v to naše ticho dusné,
v něž jen bouře zakvílí,
dálí šerou, zamyšlenou,
v naši chýži opuštěnou
nezabloudí ani známý,
nezavítá ani host –
aspoň ty dvě lípy šedé,
jež k nám vichrů pod návalem
unaveny věčným žalem
sdílně trou se v oken rámy –
– prožijou tu bídu s námi
nám i sobě pro radost!
A tak hned nám líp se vede,
a my už tak snáze s nimi
trávíce ten zbytek zimy –
i v tom vlastním hnízdě malém
cítíme se šťastni dost!