Z dědiny letem jako dva ptáci –
před námi za námi bělučká pláň.
Kostelní vížka v sněhu se ztrácí,
seveřík růžemi barví nám skráň.
Nehybný topol v jíní svém němý
pod nohou ptáka upustí k zemi
v démantech jiskřící led.
Zdá se mi: tak bych v němém tom klidu
přes ledy útrap, života bídu
s tebou teď uletěl v svět,
tvé srdce slyše bíti jen tiše
a zníti rolničky.
A v jejich zvuku jednom a stálém
na hrudi svojí mne’s nechala snít.
Ó drahá, víš-li, vzkřikl jsem málem,
vždyť to tvé srdce mi přestalo bít,
a jenom více divnými tony
cinkaly v sluch mi rolničky ony
odevšad s polí a s cest.
Kolem nás mlha šedá, dřív prázdná,
chvěla se jimi, jak čapka blázna
když jimi pošita jest.
Co letlo tu hejno vran, znělo stejno
jak živé rolničky.
Pan farář ze vsi kmitl se kolem,
polesný bradatý i jeho pes.
Kam jsme to, drahá, zbloudili polem?
Každému vidím, jak k čapce se snes’
rolniček přízrak titěrný, malý...
Přisahat chci, by tudy se brali,
co lidí ve světě dnes,
každému zřel bych kývat’ se s hlavy
zvonečků obrys tajemný, žvavý,
jež kýs tam zavěsil běs.
I na tvém čílku, zřel jsem v tu chvilku
kývat’ se rolničky.
A byl to zázrak, skloněna ke mně
jak planých přízraků v pomocnou stráž,
ty’s kolem krku ovila jemně
mi hebkou a teplou v objetí paž.
Nehybný topol zachvěl se náhle,
a z blízka jak by vmísil se náhle
v rolničky velebný hlas:
Tvé srdce zvonem říci mi chtělo,
co v jeku žití zvedá nám čelo,
čím jako v básni žijeme šťastni,
ať ječí rolničky.
Mezi sněhy, v mrazu, v ledu
kde se k řece kloní sráz,
co se květů jeví hledu
růží, chrp i sedmikrás!
Pokud říčky plocha úzká
ztrnulá teď, němá, kluzká
stačí v šíř i na dýlku,
jak by v mihu někde z jihu
sletělo se motýlků.
Drobná líčka růží hoří,
ze rtů stálý zvoní smích,
do sněhu kdy v žert se vnoří
kopa ruček zarudlých,
aby mžikem do zad, v čelo
v obloucích se rozletělo
stříbrných sto bělásků,
hezky z oka svého soka
trefí-li kdo o sázku.
Než se nadám, jaro maně
střelou blíže přiletí.
V bok i vzadu moje saně
již jsou v jeho zajetí.
Při sanicích, kde se stačí,
přikrčí se, přimkne, stlačí
smějíc se pak potichu
zato k všemu ještě mému
huňatému kožichu.
Děti – jaro stále zkvetlé
v nejchladnější závěji,
nikdy jak v té chvilce světlé
nebylo mi tepleji!
Za mráz vždyť, co fičí polem,
by nebylo pro svět kolem
tuchy jara jinačí,
vaše líce jásajíce
nahradit je postačí.
S bílých vížek, co se tyčí směle
z nízké mlhy v neprůhlednou běl,
na kříže a sloupy osiřelé
proč tvůj zrak teď truchle zaletěl?
Ve spleti ty křižovatek, mezí
od sta let již nachýleny vězí
jak by čehos neznámého stráž –
A proč husto jich tak, mne se ptáš?
Snad že proto, aby zažehnával
tajemný jich a posvátný zjev
s klasných lánů burných vichrů nával,
sutek změť a žhavých blesků řev?
Snad že proto, aby oráč chudý,
nežli radlo skloní, klek’ si tudy,
nebo se snopem kdy zvedá páž?
Zdali proto, mne se, drahá, ptáš?
Ne. Však aby po půl věku denní
viděl stále krutou bídu svou,
stejně trpké tvoje utrpení
k pomstě v nebe strmět před sebou.
Aby v pluhu, než jej ruce zvednou
k svojí práci, ucítil přec jednou
krvavých těch kos a cepů hryz,
z nichž krom pout jej sobě ukul kdys.
Co díš mi o štěstí? Tu viz je zblízka,
jak světlou pruhou přes cestu nám blýská
z malého okna v jasném přístěnku.
Dvě tváře vidíš, lnou tak těsně k sobě,
jak patřily by k jedné duši obě...
Co noc jim, mráz, jenž fičí po venku!
Kolovrat ustal, niť jí sklouzla s dlaně,
on sotva zaslech’ stanout naše saně.
Jsou sami, na síňku ven vyšla matička.
Rty nehovoří, jenom oči planou,
a ruka ruku hledá milovanou...
Už víš, čím je ta chvilka kratičká?
Proč chvíš se? – Ha, v tu zlatou prouhu světla
zkad jakás tmavá hlava se to vpletla?
Zřím v okně stín, nad berlou křivá paž,
leb lysá téměř celé okno stíní,
vous bílý v jiskrách posypalo jíní,
a ze rtů prosících zní „otčenáš!“ –
Zda tušili ti dva tam ve svém štěstí,
že právě teď jim život nejblíž jesti,
ten život šedin, vráskovitých čel!
Já aspoň pro tu hlavu v oné chvíli,
a pro ret chvějný i vous jíním bílý
jsem toho štěstí uvnitř neviděl.
Zavřete vrata k tomu poli smrti,
jež smutku flórem pavuč oděla,
ať vichr nerušen list rve a drtí
a pro mráz koberců z něj nadělá.
Proč rušiti ho v usilovné práci
a sledy jeho stírat s úzkostí?
Nechť k jihu táhnou s keřů svojich ptáci,
a do hnizd jim ať chlad se uhostí.
Ať pískem cest se žluté listí chvěje
a šustí jen pod chodců kročeji,
ať odhalený Pan se v loubí směje
do listí kotoučův a závějí.
Nechť rybník zdá se šerou ranou býti
na těle země stále mokvaje,
a krví čerstvější ať se mu svítí
plod šípku rudého kol okraje.
Chce se mi spát’ – dí matka země.
Nač líčidlem ji ze sna rušiti?
Jsem zraněna a chaba – vzdychá temně
a koketou se nechce tušiti.
V tom šatě ztrhaném nám nejblíž stojí
a v ranách svých a rmutu truchlivém:
to člověk jest, jenž v zápase a znoji
svých přeludů se motá předivem.
Snem prchla vesna, růže, ptáci, zpěvy,
a náhle vidí listí podzimu,
čím těšil by se k nové vesně, neví,
neb věčnosť jediná ta schází mu.
Rád maskou spokojení tvář si halí,
jak zahradník vši parku podobu,
však v duši stále vidí, jak je malý
se slávou svou již stoje u hrobu.
Co moh’, co chtěl, a k čemu svaté žáry
ho vedly žití drahou vznešenou,
vše praporu jen ztrhané jsou cáry,
s nímž marně dral se v bitvu ztracenou.
Zavřete vrata – v jeho krok kdos zvolá
Vnuk slávou pohrobní jej oslaví – –
Zda víc je to, než prázdná ona kola,
v něž vítr roztočí list žlutavý?