Sám v krajinu se dívám zasněženou;
jak bolest v srdce mlha padá k zemi,
jak mraky nebem duší sny se ženou
a teskno, smutno je mi!
Sám v krajinu se dívám zasněženou.
Žár v krbu vzplál – teď zase dohořívá,
a z koutů plaší stíny v divém reji;
teď zase tma, a v moje okno dívá
se celý pustý kraj tím příšerněji.
Tu hřbitovní zeď, tam suchý strom kývá –
žár vzplál a dohořívá...
A vítr hvízdnul zasněženým dolem
tak chladně, ostře, až to jelo kostmi...
ha! to smrt jela kolem
a vzpomněla mi, že jsme v světe hostmi,
jenž touhou žijí, umírají bolem.
A vítr hvízdnul zasněženým dolem.
A černé stíny táhnou od hřbitova,
a jest mi, jakbych ztratil všecky známé,
jak v útěchu bych neměl vzdechu, slova,
ni naděje, co úsměvem nás klame
a slzou těší znova.
Jak oko strhané když v sloupu stojí,
se měsíc dívá v propasť mraků temnou –
Ó anděle mých písní! v žití boji
nechť bol mne schvátí, sbělí kadeř moji,
jen ty, jen ty buď se mnou!
Žár v krbu vzplál a zase dohořívá,
mha padá k zemi, víc a víc se stmívá...
Kde jsou ty písně, které zněly,
když přišel mládí, lásky čas?
Hle na vlasech, jež dřív se tměly,
i na srdcích teď sníh se bělí,
lesk očí i lesk číší zhas’.
Vše mine; pouze hvězdy svítí
vždy lhostejně i nad rovy...
A život? Hrst uschlého kvítí,
jen dutý smích, jenž z bezdna zní ti,
jen nic, jež věčnost osloví.
Když v pustých ulicích juž zvony znějí
a v kalužích jak prasklých zrcadlech
lamp svity matně se a plaše chvějí;
kdy vlhko tmou na opryskalých zdech
jak stříbro plá a v kapkách dolů splývá,
a ospalými stromy táhne vzdech;
kdy mlhou mnohé malé okno kývá
pod střechou v mansardě, kde teplo již
a samovar o závod s krbem zpívá;
jak mnohé srdce nesouc velkou tíž
si zavzdychne: „Nač toto žití celé,
když každý krok jde v nic, jde k hrobu blíž!“
A listí podjesení zkrvavělé
do bláta padá pomalu a dále,
a ulice jsou víc a více ztmělé.
A tak to chodí včera, dnes a stále.