Drahému koutku.

Alois Škampa

Drahému koutku.
Aleji temná, aleji snivá, co v tobě z jara pěnkav si zpívá, co dýše vnady z oblouků tvých! Ty jsi tak šumna, ty jsi tak tmava, pod tebou vždy má ubohá hlava slyší jen radosť, jásot a smích! 16 Skřivan kdy v pole svolává jitro – jak vždy juž touží dětské mé nitro po šeré klenbě starých tvých lip! Myšlénka napřed v skráni to tuší, že v jich zas vůni choré mé duši bude hned volněj’, snáze a líp! A když pak stanu, fial tlum v dlani, plach jako ptáče v bílé mze ranní a do tvých stínů vnořím svůj hled – duše má v mžiku šírou jich tísní proletši rázem, – s novou juž písní do mých zas prsou vrací se zpět!