Drahému koutku.
Aleji temná, aleji snivá,
co v tobě z jara pěnkav si zpívá,
co dýše vnady z oblouků tvých!
Ty jsi tak šumna, ty jsi tak tmava,
pod tebou vždy má ubohá hlava
slyší jen radosť, jásot a smích!
16
Skřivan kdy v pole svolává jitro –
jak vždy juž touží dětské mé nitro
po šeré klenbě starých tvých lip!
Myšlénka napřed v skráni to tuší,
že v jich zas vůni choré mé duši
bude hned volněj’, snáze a líp!
A když pak stanu, fial tlum v dlani,
plach jako ptáče v bílé mze ranní
a do tvých stínů vnořím svůj hled –
duše má v mžiku šírou jich tísní
proletši rázem, – s novou juž písní
do mých zas prsou vrací se zpět!