Kam rád chodím.

Alois Škampa

Kam rád chodím.
Rád z jitra vcházím v širý lesní luh, rád piju čistý, vonný jeho vzduch! Na kámen sedna jako snivé ptáče, když naslouchám, jak pramen v sluji pláče – tu lesní tiše poklid dřímavý i zlatý pel, jejž duše v let svůj vnímá, i motýl, jenž mi krouží u hlavy a v štěstí třepá křídelkama svýma – 53 vše sladkou tísní moje prsa spíná, a právě zde mi nejvíc připomíná, že bůh mi tam dal srdce pěnkavy! Tam z rákosin a listů brčálu hlaď zářivá se svítí močálu – zde nad luh výš, jenž včera teprv zkosen, se černou stěnou zdvihá řada sosen... A na nivu, kam jitro nach svůj hází a jež plá v slunci celá zarosená, teď stezkou právě starý sekáč vchází a rozhrabává šeré kupy sena! A zvučný zpěv, s nimž práci svoji koná, a jenž se echem tratí, v luka vonná – mé srdce ptačí zticha doprovází!