Na sklonku října.

Alois Škampa

Na sklonku října.
Zas otevřel jsem okno z rána a zírám snivě do zahrad. Se staré lípy slétla vrána a vonným vzduchem kolébána jak podjeseně šotek živý přes vychřadlé a pusté nivy se spouští zvolna v tichý sad! Kraj vhroužen ještě ve dřímotu svým klidem srdce dojímá... Řad klikatých a starých plotů svým zjevem tamo, plným hrotů se povznášeje v révy zlatě – jak černé krajky v hnědém šatě se ostře ze mhy vyjímá! Hle jeseň juž, ta vnadná žena je zde! Proč letos přišla dřív? – Kol okna mého celá stěna se rosou svítí operlena a jakby cukrem posypány nad jiřinek a aster lány se třpytí šerem větve sliv! Kol v kraji slyšel ani hlasu – jest záhy ještě a vše sní... Sad zvolna teprv ze úžasu se probíraje – o vši krásu 88 zří oloupen se noci během: květ zasut jíním jako sněhem, a ti tam snové líbezní! Vše ze mdloby se teprv budí: i sad i blankyt, který čist juž červánků plá sytou rudí, i starý hejl, jenž nachem hrudi, sám skřehlý, nyní v jitra kráse tam na zdi dole vyjímá se – jak červený a suchý list!