Zabloudilý.

Alois Škampa

Zabloudilý.
Nikudy cesta, nikde vchod z kraje – krajina všecka ve sníh zasuta je! Vzduch nezavlá ni, stichlo vichřic dutí, kře holé u cest všady bez pohnutí, ba, ve všem zdá se, život zhasl mrazem... I závěj, kterou vichr skupil na zem juž dechem zimy utvrdla a ztuhla – pláň celá kol je velká, bílá truhla, a jako hroby strnuly a tichy – tak rolí mlčky leží na ní líchy, a němo vše je, les i obzor také i jasné nad ním nebe bezemraké; kraj ptáka víc se nepotěší zjevem, luh neozve se sladkým jeho zpěvem! Kam dozře zrak – jen sypký sníh se bělá – tvá stopa mělká ztratí se v něm zcela! Kýs poutník v dáli, v kožich zahalený, ku předu zvolna vleče krok svůj zmdlený, Tak ztěžka kráčí! Stále zapadává – a přece na své pouti neustává... Jen chvílí stane, pak se znova vzchopí, a znovu v závěj vtiská svoje stopy. Volám naň – marně! Za nedlouhou chvíli jak pták mi západ v šírý obzor bílý! 111