Staré aleji.

Alois Škampa

Staré aleji.
Jak slzy letní prchy z rána v květ zlatý tvůj se vylejí – juž vítá mne tvých větví bránabrána, ty tmavá, tichá aleji! Až na dno duše přirostly mi tvých stromů šum a písní cit, mně nelze víc se loučit s nimi, já nesmím víc je opustit! – Když u vchodu v tvé stinné loubí se plaše krok můj zastavízastaví, tu dál vždy láká ve tvou hloubi mne cos jak pozdrav jásavý... Zde s tklivou písní dlaska v keři si volně hruď má zakvílí, zde srdce mé zas v štěstí věří, když haluzí tvých bloudím slují a dávné sny mne obletují 40 a v skráň mi sypou zlaté peří – jak na tvé lípy motýli! Ó, jak mám rád tvé mlhy bílé a lípy staré, plné hnizd, když v kouzlu snivé, ranní chvíle s nich víří sladký ptačí hvizd! Co na každém z tvých vlhkých kmenů se divných tají znamínek! Co vrací z nich se k mému jmenu snů drahých, dum a vzpomínek! Leč já si s nimi šeptám pouze jen bázlivě a po tichu; neb těšit chci se s nimi dlouze, a bojím se, by neodlétli mi tak, jak onen motýl světlý, jejž ruky hnutím ve své touze jsem zahnal růži s kalichu! Jak bílý, měkký vloček peří on vznáší hle! se v křovin šeři a mává tiše perutěmi – – teď v prouze světla slétl k zemi, a zas se k růži kolíbá! – Ó, zlaté sny; tím dražší jste mi, čím jistěj vím, že nezbude mi z vás víc tou samou dobou zítra, než rosy, již on růži z nitra svým něžným křídlem vylíbá! 41