Na útěku před tesknem.

Alois Škampa

Na útěku před tesknem.
Sotva v parném slunce plání opustil jsem tichou ves, juž mne šumem vonných strání lákal k sobě tmavý les! Bylo mně tak teskno trochu, hruď mou soužil tajný vzdech, když on děl mi „Nelkej hochu! ke mně pojď, a smutku nech! Kdo ti schladí horké čelo, kdo ti duši zbaví pout? V srdci když je neveselo – ke mně pojď si oddychnout!“ – A já poslech jeho hlasu, všel v tiš jeho dumavou; svěží, hebké listy v jasu zavlály mi nad hlavou, habrů větve svojí clonou ukryly mne světu kol, květin kouzlo něhou vonnou odválo mi z hrudi bol – a já zas byl chvílí onou štěstí vznešen na vrchol! 52