Po dešti v háji.

Alois Škampa

Po dešti v háji.
Juž krásný azur nad zemí své modré oko čistí, kraj celý zvučí písněmi, i rosy pln je každý květ a v háji zdobí každou snět zas hebké svěží listí. 26 Prach cesty, deštěm skropený zas k vlhké přilnul zemi a lopuch temné lupeny svým lícem vůkol do šíře se leskem jako vějíře a svítí krůpějemi! Drozd v lípách dal se do trilků, a v šumot sněti buků, a tlupy zlatých motýlků, jdou zevšad jako hvězdný mrak sem v háj, kde svatý máje pták zas volá sladce – kuku! Jak víno hustě rozlita zář slunce skví se vzduchem. Svit zlata v jilmy prokmitá a z kůry břiz plá jasný mok, kam zbloudí jen tvůj lehký krok po loňském listí suchém! Teď svahem strání výslunných tvá stezka v úval mizí. Zde lednáčka tě vítá smích, a z vrb, jich koše vroubí břeh vstříc modrá se ti řeky běh jak živý tyrkys ryzí... Zde, tajná kde jsou města vil a tmavá sídla skřítků, déšť nejdél byl se zastavil 27 a prcha jeho bohatá tu zarosila poupata i keřů každou snítku! A v šerém stínu alejí, jež stezku tvou zde kryjí – zříš rýhou vrytých kolejíkolejí, jak zurčí k tobě o překot dvě jasné stružky bystrých vod svou jarní poesii!