Leknín.

Rudolf Richard Hofmeister

Leknín.
I.
Lekníne bílý, v předtuše smrti skláníš svou hlavu nade hlubiny, kde stonek tenký za sebou vláčíš jako mé srdce vláčí mne v stíny... Jeseně chladný dech tebe ovál – hladinou temnou, jež snívá tichá, tajemným zvukem, tklivě a jemně bol jakýs hýbá, sténá a vzdychá... Tužbo má tichá, lekníne duše, ve jejíž hloubi krátký’s čas květla čarovnou silou, báječným vznětem, jak hvězda nebe, v náruč jí sletlá – nezkveteš více na vlnách bolu, v duše mé stinném, zavátém hrobě, přikryje sníh tě, beznaděj žití, a nové jaro nevzejde tobě... II.
Na vodách jako anděl smrti květ leknínu, hle, pluje, a zimy dech, jenž všecko drtí, doň divě dme a duje. 38 A leknín svadlý hlavu kloní,kloní jak děva v těžkém hoři a v chvějnou, stinnou vody toni se víc a více noří. Tak v hloubku duše předtuch tlumy se snují jak stín v lada, tak v zklamaného srdce rumy beznaděj děsná padá... III.
OÓ lekníne, ty květe bílý, na vodách tůní tiše snící, obraze touhy, po níž pílí má duše blahem jásající – co chladu jeseně a stínů noci vrhá se na tebe a něhou, krásou tvojí mrhá! Tak bolest, – barbar divý, krutý, do duše tichých samot chodí, vzpomínek bičuje ji pruty a kácí vševše, jak bouře v lodi vln spoustou kotvu trhá, plachty rve a stožár boří a s divou rozkoší vrak ztrhaný v hloub noří! 39 IV.
Houpá se leknín na vlnách – květ sklání sněhobílý a ve vzduchu cos žaluje a ve vodě cos kvílí... Houpá se leknín na vlnách – chlad podzimní ho ničí, a smutek starý, neznámý, mou duši poustevničí... V.
Z samé vláhy roste, z tiché, hlubé tůně, podoben jsa hvězdě, tajné boží runě. Z samé vláhy roste a přec vadne, vadne, až té chladné smrti do objetí padne. Tak i duše lidská středem slastí pluje a bol neznámý ji zvolna otravuje – Vadne, až uvadne, neskane-li náhle s nebes rosa lásky v její nitro spráhlé. 40

Básně v knize Básně samouka Rudolfa R. Hofmeistera: