Zvony.

Rudolf Richard Hofmeister

Zvony.
OÓ zvony milé mojí domoviny, kdy uslyším zas tajemný váš zvuk, jenž s duše mojí střásá černé stíny,stíny jak odpuštění hlas všech lidí viny, a z srdce vyhnancova trýzeň muk... Osudem zahnán v cizí kraje dálné, ve světa kolotavý vír a shon, v své duši, kterou dusí boly palné, já stále slouchám zvuky vaše žalné a teskný, srdcem hýbající ston! Ó zvučte zvony, dál v mé duši zněte, utlumte na vždy chmurný její cit, šílenou fugou jako moře hřměte, bol každý přehlušte, který ji hněte, a umačkejte, přiměte jej v klid! 27