Předtuše.

Předtuše.
O odstup, odstíněná, má duše rozechvěná mní, že’s tu zosobněna! Vždy vstanu ze snů vzchopen, kdy náhle zrak můj stopen je v tvůj, jenž polosklopen – plá temně z podobrví, jak žití příznak prvý, předtuchou, vášní, krví... Tak nezřel jsem tě v mládí, kdy do srdce se kradí s důvěrou láska svádí – Dřív’s krásná byla, světlá – jak blaha předsvit letla mi duší’s, která květla... Teď jako démon zhouby vyvstáváš z tmavé hloubi, kde stínů změť se snoubí – A zrak tvůj ohněm pálá a hrůza nenadálá ti závoj s lící svála – 17 Tvář tvoje stinná, bledá, jak příšera, jež hledá svou oběť, se tu zvedá – Rty tvoje beze vzplání – z těch nikdy v pousmání nesejde požehnání... Však přece’s nepříšerná – – vždyť jediná druž věrná jdeš se mnou, tucho černá! 18