Nechvěj se, nechvěj...

Nechvěj se, nechvěj...
Stín velký s nebe padá, padá, hle, tmí se lada a zádumčivý větru van lká hnán a štván, v šum tichý klasné moře dme po obzoře a lesem táhne smutný hluk,hluk jak marný zvuk těch, kteří klesají... A stín jen padá, padá, padá, až tmí se lada... Nechvěj se, nechvěj, u mne buď, a na mou hruď skloň hlavu v utišení a slyš mé snění. Jsa dítě, ve blahých snách mládí jsem o tě s divou touhou snil a s lící odhaloval kradí běloučký závoj bájných vil, s posvátnou úctou, tajnou bázní, ti zřel ve vzdušný obličej, kdy srdce plno bylo strázní a v duši tkvěla beznaděj... 72 Stín temný padá, padá, už tmí se lada, a do duše se přívalem proud upomínek skládá. Nechvěj se, nechvěj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu v rozechvění a slyš mé snění. Štván cizinou jak jelen lesem, kdy v duši krutý boj jsem ved’, ve chvilkách klidu s tichým plesem jsem k tobě šeptal v snách a bled, a zjev tvůj, snů mých rouškou halen, tok slzí vyloudil mi prvý, pohnutím, touhou, z podobrví – leč i ten předtuchou byl kalen... Stín černý padá, padá, už tmí se lada, číms neznámým a bolestným se plní duše mladá,mladá. Nechvěj se, nechvěj, u mněmne buď a na mou hruď skloň hlavu k uděšení a slyš mé snění. I já kdys věřil v pravdu, právo, však krutě byl jsem vyléčen, a místo soucitu mi dravo rván z duše ideál i sen, 73 leč zplálo obé nestřísněno zas v duši mi hvězd tisíce a s nimi láska a tvé jméno, má tichá, něžná světice! Stín černý padá, padá, padá, už tmí se lada, les temný zvěstí děsivou lká v srdce mladá, a stín jen padá, padá, padá, už zatměla se lada... Nechvěj se, nechvěj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu z uděšení a slyš mé snění. I mému osudu jitřenka svitla, tož tebou, dítě zlatých dum, jež v chmurách snů mých náhle’s kmitla se jako paprsk v žití rum... Jak sladký v náruči tvé malé mi kyne život blah a tich, ó, nech mne sníti ještě dále v přívalu černých vlasů tvých! Hle, stín již mizí, mizí a den jak zlato ryzí již nad koruny stromů vstává a vstříc nám mává... Raduj se, raduj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu ke snů spjetí mně do objetí! 74 Hleď, mizí stín – ha – běda! tvář tvoje sněhem bleda a stín ten děsný sklání se do tvých skrání, již zřím ho na tvém čele – i oči tvé jsou stmělé...! Ó běda – kol zas šero, šero – neštěstí jde i s tebou, snů mých dcero! 1892.
75