Mému otci.
Stejný úděl, rovnou bídu, dal nám, otče, věčný Bůh, mozol v dlani, duch bez klidu, obě hlavy plny tuch – Stejně trudné živobytí, boj o právo každý krok, naděj, která srdce nítí, oba klame rok co rok – Těžké práce do úmoru tvrdý, trpký, chudý vděk, v hrudi bouři marných vzdorů, oko plné výčitek... Bez postoje v síle hromné drtí Tebe světa pych a Ty nemáš v odkaz pro mne než své staré hlavy sníh, Hrdou mysl, pýchy prostou, bez pokory skromný mrav a ty vzdory, které rostou jenom v klenbách pevných hlav! 1891.
[5]

Matce.
Gloriolou plají myšlénky mé snivé kolem Tvojí hlavy sestárlé a sivé – neštěstí nechť vichry bouřně do nich dují, vždycky, máti moje drahá, Tebe obletují. Vzpomeneš-li na mne, srdce mé to tuší, křídlem lásky Tvé se blahý pocit vzruší – v zanícení toužném v mlhavou zřím dáli, kam mi snové zlatí povždy k Tobě zalétali... Velké chovám touhy, stálé vedu boje, výš a výše stoupám bez únavy, znoje – až pak dobudu si vítězný laur žití, v slasti Tobě chci jej k nohámnohám, matko, položiti. 6 Dřív-li však Tvé oči zavře spánek dlouhý, navždy ve hrob klesnou moje sny a touhy, srdce Tvé-li schladne a přestane bíti – kdo mi bude hvězdou ve tmách ztraceného žití...! 1891.
7

Písni.
I.
Ode mne-li v slunnou výš na vždy jednou odletíš, tož mou duši pojmi s sebou ve paprsků světlou říš! Ó bez tebe zmíral bych na zemi i v nebesích,nebesích jako kvítek sedmikrásy, když naň padne chladný sníh – Nikdy již by jara vznět v srdci mém víc nevykvět’, nevlídnou by vlast mi byla, pustou plání celý svět. Slední vzdech můj, slední ston, tvůj buď tklivý, jasný ton, s tebou na rtech, v srdci, v očích, doznít chci jak puklý zvon. 8 II.
Ještě, ještě prosím tebe, vrať, ó vrať se zase ke mně, nechť jsi vzdechem v beznaději, marnou touhou, jíž se chvěji, nechť tkáš zvonem truchle, temně, vrať, ó vrať se zase ke mně! Věčně spolu v rozhovoru, neopustím již tě více; pláč můj stišíš, stlumíš stony, okřídlíš mou mysl tony – duše mojí holubice neopustím již tě více. Čím lká slavík, čím les šumí, tebou v duši cítit budu, čím se v modru hvězda třese, čím se k Bohu člověk nese a čím chví se panna v studu, tebou v duši cítit budu. Perutí tvou vzhůru nesen, rád pak umru v tichém snění, v azur vnořen okem, duší, dostihnuv, co duch teď tuší, ve tvých dojmů rozechvění rád pak umru v tichém snění. 9

Cestou.
Jdu tichou půlnocí po cestě bělavé a záře třpytných hvězd se lije v její sklon a v bledém jase kol se tiší dumná zem, spíc v aureole jak blankytný Orion. U cesty štíhlý strom své větve vztýčené – tak zdá se – pozved’ až azurných do oblak a po něm šplhá výš a za paprsky hvězdhvězd, jsa snivě rozechvěn, můj zanícený zrak. A dál a dále jdu – kol tmí se víc a víc, uhasl hvězdný roj a vše se plní tmou – a v dáli děsná noc... O Bože, Bože můj, proč do tmy zavádíš života cestu mou?... 10

V chrámě.
Já ve tmách chrámu stanul v noci, kol s náhlou bázní v očích zřel, duch můj se děsil tajné moci tu spící v domě, jenž se chvěl. A náhle před sebou zřím ducha a jasu jeho pln je chrám, mou duší divná plane tucha – a již se hlasem chvějným ptám: „O rci, kde dobra Bůh as trůní?“ Ukázal oknem ve tlum hvězd. „Kdo Bohem zla?“ Jak z hrobu duní tu temný hlas: „Tím člověk jest!“ 11

Duši.
Tak stárneš, hyneš, duše má, a srdce bolem pláče, jak nad mrtvolou matky své lká holé, siré ptáče. A jako mocný vodopád v hloub všednosti se řítíš, a nic již nezastaví tě, ó duše, která svítíš! Jsi maják, který shasíná s naděje slední září, na nějž již tma svá ramena rozpíná s děsnou tváří – Jsi bouře, která doznívá a ve skalách se ztrácí – jsi titan, který v okovech mře s bolnou resignací... 12

Darmo žít...
Darmo volat, kde již vnořen bol svým křídlem v duše tmách, darmo nítit zářný oheňoheň, kde již leží v rumy sbořen starý maják – v ssutinách. Darmo srdcem vzhůru spěti, když se v duši počne tmít a když shasnou ideály a cíl zmizí v dálavě ti – darmo, darmo, darmo žít!... 13

Utiš se...
Utiš se, duše, utiš, nezoufej, ať žal tvůj kterýkolikterýkoli, a pomni, co nás celém na světě, každého něco bolí... Utiš se, duše, utiš, nezoufej, když uchvátí tě hořehoře, a pomni, často v žalu nesmírném že burácí i moře... Utiš se, duše, utiš, nezoufej, zde v světě není ráje, vždyť o něm i sám slavík čarovný zná zpívat jenom báje... Utiš se, duše, utiš, zapomeň, ať bol tvůj kterýkoli, a obětuj své žití blahu všech, jež v duši něco bolí... 14

Dokonal jsi! Za svým otcem.
Dokonal jsi! Smrti chmurou zrak Tvůj zkalen a cíl, po němž toužil’s, tolik ještě vzdálen!... V sledním vzdoru vůle, v sledním vzmachu síly, vztyčen touhou zřel jsi k vysněnému cíli – Ještě vzdech – – a temný stín se v oči skládá a z Tvé ruky pevně zbraň, již třímal’s, padá... Nepadla však! Děti chopily ji Tvoje, svorny v jedné touze,touze dokončit Tvé boje! Dokonal jsi! Nadšení zář z Tvého oka padla dětem Tvým však duše do hluboka! Dokonal jsi! Ale boje krutá vřava nad Tvým hrobem neuleví, nepřestává – Tvojí stopou k cíli jdeme, Tvoje děti a Tvůj, otče drahý, duch nám v zápětí – Zbraň Tvou dokud jeden třímat bude moci, nezhyne Tvá snaha v zapomnění noci – Vítězství až trofej v nejkrásnější zdobu v trnový Tvůj věnec vpletem na tvém hrobu. 1892.
15

Ty, která idolem...
Ty, která idolem mé stinné duši pláš, ó dcero předsvitu, jímž v temno žití vláš, – ó kdo tě vykouzlil tak snivou, vábnou, zářící, s tou hvězdou třpytící, jížjiž na čelence máš? Zda prostor sídlem tvým, jež jevíš se jen v snách, ty zdroji paprsků, letící na tužbách a znikající vždy jak cíl, jenž vábně plál – jak svatý, velký ideál, v oblačných výšinách. O zjeve z étheru, čistější Venuše, svěť žití ve šeru mně snivé do duše – ó zůstaň při mně jen, a strhnu s oblaků zář sobě do zraků – plát budu netuše... 16

Předtuše.
O odstup, odstíněná, má duše rozechvěná mní, že’s tu zosobněna! Vždy vstanu ze snů vzchopen, kdy náhle zrak můj stopen je v tvůj, jenž polosklopen – plá temně z podobrví, jak žití příznak prvý, předtuchou, vášní, krví... Tak nezřel jsem tě v mládí, kdy do srdce se kradí s důvěrou láska svádí – Dřív’s krásná byla, světlá – jak blaha předsvit letla mi duší’s, která květla... Teď jako démon zhouby vyvstáváš z tmavé hloubi, kde stínů změť se snoubí – A zrak tvůj ohněm pálá a hrůza nenadálá ti závoj s lící svála – 17 Tvář tvoje stinná, bledá, jak příšera, jež hledá svou oběť, se tu zvedá – Rty tvoje beze vzplání – z těch nikdy v pousmání nesejde požehnání... Však přece’s nepříšerná – – vždyť jediná druž věrná jdeš se mnou, tucho černá! 18

Cestou života.
Tak dále kráčím bez směru, jsa rozerván a nespokojen, přestálým bojem ztrmácen a kletbou žití znojen. Bez lásky v smutném srdci svém se ve všednosti davu ztrácím, jen bolnou, tesknou vzpomínkou se k blahu dětství vracím... A v žalu, který rozrývározrývá, a s dumou bolestnou, jež pláče, a s duší marně křídly bijící tonoucí jako ptáče,ptáče. Já cítím tíži okovů, jež lidstvo věčně sebou vláčívláčí, a cítím vlny skutečna, jež patu moji smáčí... 19

Zlomena křídla...
Zlomena křídla... Pokoj jen ať v duši mé teď vládne, cíl zmařen a sen nedosněn, kdy život vadne, vadne... Zlomena křídla... Tulákem zůstane duch můj chmurný, na tmavých stezkách myšlenek on lupič bude zpurný – Dav vzpomínek on přepadá a v kořisť vše jim béře, tož beznaděj i zoufání a stesk, jenž srdce déře... A tužbu,tužbu sen můj zářivý on resignace závojem zardousí v jejím rozletu a tiskne v hloub a v zem. Zlomena křídla... Řetězem otáčí všednost šíji – a skepse, červ ten hlodavý, se v srdce moje vpíjí... 20

Dnes duší mojí...
Dnes duší mojí na tisíc zní písní, to den je zářivý, jak vyzlacen, sen stíhá sen, jejž smutek nepotřísní – leč na jak dlouho jen? Stesk rozprch’ se a srdce v sladké tísni a z tužeb rodí se hned naděje – dnes duší mojí tisíc chvěje písní – ó nebe, slyšíš je? Zda opět mi po dnešku plném blaha, jež zpěvem skřivanů mi v ňadrech zní, jak jindy sešleš zítřek, zlého vraha, beznaděj s bolestí? A zdaž mi zas s tou zachmuřenou tváří zmar tužeb vrhneš na leb znavenou a v divé krutosti i Boha v záři zakryješ mraků tmou – ó nebe! 21

Ó, tiché, vzdušné zjevení...
OÓ, tiché, vzdušné zjevení, jež v měkkou duši mou se skláníš čarném ve snění přeludem, vidinou – Ó bohyně, jež prochvíváš mne jako lyry ton – ty, která něhou lásky pláš v mých elegií ston – A v hloubku duše snů a tuch mi házíš plnou hrst,hrst jak požehnání svého Bůh v niv květných kyprou prsť – Ó sestro duše, která dlíš v oblačných výšinách, zda také o mém bolu víšvíš, o stesku mém a snách – Zda touhu moji hynoucí a naděj moji znáš a zdaž ty, něhou slynoucíslynoucí, nad bídou mojí lkáš? 22 Ó vyslyš prosbu jedinou, jíž k tobě, snivá, mám, než naděje mé pohynou, než v oběť padnu tmám – Ó ukoj tužbu horoucí a snes v mou smutnou hruď žár lásky planoucí a strážcem jejím buď! 23

Písni.
Kam se obrátím, ze všad mi vstříc, písni má milá, zazáříš v líc, zaplašíš stín, z každého mráčku, z každičké hvězdy přilétáš vezdy křídlem obláčků v duše mé klín. V dumy mne voláš z otcových vrásek, jako šum truchlý ze stinných pasek, nadějí vstříc z úsměvu máti sílíš mne v boji a milce svoji uzřím tě pláti ze zřítelnic... 24

Ó, jaká rozkoš...
OÓ, jaká rozkoš,rozkoš háje hloubí procházkou volnou v dumách jít, za noci tiché, do níž lije roj hvězd svůj čaruplný třpyt, být básníkem a pěvcem krásy a v snivé duši cítit vznět, poslouchat rozechvělé stromy a šumu jejich rozumět... Z neznámých sfér a tajuplných všech píseň slyšet poetů, a myšlének roj oblakový z své lebky v smělém rozletu zřít do nekonečna se řítit,řítit jak proud ze šumné fontány – a vidět ve snách mrak svých bolů za tmavý obzor zahnaný... 25

Podobizna.
S té zdi zříš v šero jizby mojí, pochmurný druhu, jako duch, jenž střeže myšlének mých ruch a sráží vzlet, jenž k nim se pojí. Těch lící mramor, stříbro šedin, a v čelo skryt a nevidín rozložen tajuplný stín, a v oku odlesk dálných vidin – Klid antiky, zdroj těžké dumy, v zápětí s resignací pad’ ti v zrak, kde v posled vidím plát boj člověka o žití rumy... Vzdor tvrdý jeví svřené rety, jimž neznám smích, kde blaha ples nic ohlasu by nenalez’, ni píseň vzruch, ni tužba vzněty... Tak hledí spustošené kraje, kde davy stínů mhou a tmou po skalách vichrem hnány jdou – sklamání v beznaděj kde zraje... Tak hledíhledí, kdo dal světa zlobě v odvetu zhrdání a hnus, tak hledí ten, v němž Genius dlel dusen, šlapán v živém hrobě... 26

Zvony.
OÓ zvony milé mojí domoviny, kdy uslyším zas tajemný váš zvuk, jenž s duše mojí střásá černé stíny,stíny jak odpuštění hlas všech lidí viny, a z srdce vyhnancova trýzeň muk... Osudem zahnán v cizí kraje dálné, ve světa kolotavý vír a shon, v své duši, kterou dusí boly palné, já stále slouchám zvuky vaše žalné a teskný, srdcem hýbající ston! Ó zvučte zvony, dál v mé duši zněte, utlumte na vždy chmurný její cit, šílenou fugou jako moře hřměte, bol každý přehlušte, který ji hněte, a umačkejte, přiměte jej v klid! 27

Skřivan.
Do výše modré skřivan letí azuru do objetí, s ním naděje má vzlétla živá a hvězdám všem vstříc zpívá. Tam v říši písní sbírá símě v své touhyplné hymně, však skřivan dolů v luka padá jak rosa v zpráhlá lada. Proč azur, jenž se v mraku ztrácí, mně naděj nenavrací, kdy pustá duše má lká v bole jak bez skřivanů pole?... Proč život nevrátí nám víru, ni sladké blaho míru, čas lásky vzlet, žár tužba mnohá – svět ztraceného boha?... Proč bolně hasne záře oka a padá do hluboka, proč zásvit zoře do tmy skane dřív, nežli v duši vzplane? 28

V bouři.
Děs jme zástup námořníků v okamžiku, bouř kdy lítá v loď se vrhne, kotvu strhne, a vln neúdolnou šíjí pohltí ji. Hle, tak snivou, vzletnou duši děsy zkruší, v moři žití, mha kde šedá, chmura bledá naděj – kotvu – ráj ten celý – oderve-li... 29

Zda hodno žíti...
Leb plna trudů, starostí, a v duši stíny – a ještě v srdci naděje na život jiný – A ještě oko zrosené se k nebi zvedá a ještě divou předtuchou se rdí tvář bledá... Toť trpká, děsná satyra, v níž smích je ďábla, že naděj ani v zoufalství nám neochabla... Že ještě chcem se v azur vznést, ve světel zřídla, když sami jsme si zdrtili v okovech křídla... Ó být sám sobě záhadou a neznat ani zda bůh či ďas, co v duši tvou se s šeptem sklání. – 30 Být plánů pln a nevědět čím lidé žijí, zřít před vášní jak ve prachu se lidskost svíjí – Své druhy vidět zanikat všednosti v bahně, kdy národ zapomíná cíl, kam pnul se drahně – A bez ochrany synů svých kdy musí mříti vlasť ve příboji cizáctva – – zda hodno žíti? 31

Cestou všech.
Mnoho jich denně vypluje v dáli přes šumné vlny i přes úskalí – jdou hledat ráj. Naděje živná, již jen sny rodí, ve tmách jim září, cestou je vodí tam, kde jich cíl. Zrak plný touhy hledí přes moře, kde se jich štěstí usmívá zoře v slední skok vln. Ó proč den jasný kolkolem zmírá, když srdce nejvíc zahřívá víra v rozhodný krokkrok. Proč hasne zora, jež jasně plála, proč bouří vlna, jež dřív se smála, vábíc je v dál! Proč děsně vzkřikne, kdo sklamán hyne, by snivý jinoch, jenž za ním plyne, uslyšel jej! 32

Vidiny noční.
Je ticho na vodě. Vánkem a tmou vrby se dmou. Ve člunu král nazírá v dál, kde hlavy skal vzdorně se pnou. Dumavá hlava k ňadrům se níží, myšlénka slávy velká ji tíží. Vše mlčí kolem, i tma, jež tuší, co v duši krále dávný klid ruší. – Hle z boků skály, z mlhy a páry – sám duchů král to, opustiv žáry, vystoupá tiše s družinou duchů – oj, duše temná, divnou máš tuchu! Je smutno na vodě. Větrem a tmou vrby se dmou. Ustoupá král zpět dál a dál, jak by se bál plout nocí zlou. 33 Blíží se duchů mlhavé kruhy – – poznává král v nich bývalé druhy, oběti svoje z dnů moci, slávy, jichž kletba zní mu vstříc z temnot návy. Bledne tvář jeho, ruka se třese a duše temná umírá v děse. Tmavý dav duchů úží se stále – vichrem se vrhá s králem ku skále. Je strašno na vodě. Bouří a tmou vrby se dmou. Vichr do skal prázdný člun svál a děsně smál nocí se zlou. 34

Keř zapomenutí.
U břehu topol velikán a dole vrby nízký keř, a oběma jde s blankytu i světlý den i noci šeř. Když s nebes modra slunce plá jak bájný, skvoucí drahokam, tu chytá topol vysoký paprsky jeho zlaté sám – A vrby zakrsalý keř mře černém jeho ve stínu – i v noci marně svaluje svůj bol ve vody hlubinu. Však topol Babelu jak věž až do hvězd třpytných hrdě ční a pije jasnou jejich zář a s nimi jen o slávě sní. Po létech opuštění pak keř vrby musí zřít, jak mladý topol roste výš, kdy starý počíná již mřít! 35

Kraj zimní.
V pustá lada sníh se sype, vichr skučí, bouřně lká, nad hlavami hor u vrchů temný závoj mlha tká, černá skála s bílou hlavou zvédázvedá stěnu prorvanou, temným echem duní z hloubky prósy písní mrazivou. V dálce černé lesy tmí se v moři sněhu bělavém, jako první provinění ve svědomí nevinném a nad nimi v parách slunce zamlžený světlokruh, jako záře, kterou nechal ve tmách žití zniklý bůh. 36

V jeseni.
Smutně v ticho lesa kukačky hlas padá, mlčky v houšť i v duši k stínu stín se skládá. Smutně strom si stýská po zeleni jara, truchlivě svou dumu hučí vrba stará. V otevřenou náruč krajina sníh chytá, a ten starý dub se divým vichrem zmítá. Darmo lkáš a úpíš, duše opuštěná, slyš! – tu na rozcestí vetchý kříž jak sténá! Kristus na něm vztýčen, krev mu čelo rosí, smilování kraji bědnému on prosí. Ztichni, ztichni duše, zdeť i bol tvůj lichý – umíráť tu kraj i národ nešťastný – a tichý!... 37

Leknín.
I.
Lekníne bílý, v předtuše smrti skláníš svou hlavu nade hlubiny, kde stonek tenký za sebou vláčíš jako mé srdce vláčí mne v stíny... Jeseně chladný dech tebe ovál – hladinou temnou, jež snívá tichá, tajemným zvukem, tklivě a jemně bol jakýs hýbá, sténá a vzdychá... Tužbo má tichá, lekníne duše, ve jejíž hloubi krátký’s čas květla čarovnou silou, báječným vznětem, jak hvězda nebe, v náruč jí sletlá – nezkveteš více na vlnách bolu, v duše mé stinném, zavátém hrobě, přikryje sníh tě, beznaděj žití, a nové jaro nevzejde tobě... II.
Na vodách jako anděl smrti květ leknínu, hle, pluje, a zimy dech, jenž všecko drtí, doň divě dme a duje. 38 A leknín svadlý hlavu kloní,kloní jak děva v těžkém hoři a v chvějnou, stinnou vody toni se víc a více noří. Tak v hloubku duše předtuch tlumy se snují jak stín v lada, tak v zklamaného srdce rumy beznaděj děsná padá... III.
OÓ lekníne, ty květe bílý, na vodách tůní tiše snící, obraze touhy, po níž pílí má duše blahem jásající – co chladu jeseně a stínů noci vrhá se na tebe a něhou, krásou tvojí mrhá! Tak bolest, – barbar divý, krutý, do duše tichých samot chodí, vzpomínek bičuje ji pruty a kácí vševše, jak bouře v lodi vln spoustou kotvu trhá, plachty rve a stožár boří a s divou rozkoší vrak ztrhaný v hloub noří! 39 IV.
Houpá se leknín na vlnách – květ sklání sněhobílý a ve vzduchu cos žaluje a ve vodě cos kvílí... Houpá se leknín na vlnách – chlad podzimní ho ničí, a smutek starý, neznámý, mou duši poustevničí... V.
Z samé vláhy roste, z tiché, hlubé tůně, podoben jsa hvězdě, tajné boží runě. Z samé vláhy roste a přec vadne, vadne, až té chladné smrti do objetí padne. Tak i duše lidská středem slastí pluje a bol neznámý ji zvolna otravuje – Vadne, až uvadne, neskane-li náhle s nebes rosa lásky v její nitro spráhlé. 40

Hle, vavřín slávy...
Hle vavřín slávy, květ nesmrtelný a dole hlavy mrtvé zrak skelný, strhaný, shaslý, v podsvětí tmách!... Pod rouškou času, dřímá tam věčný o lauru jasu sen nekonečný – genij to, genij, neuznaný... Hle vavřín slávy, květ nesmrtelný a pod ním hlavy mrtvé zrak skelný, strhaný, shaslý, v podsvětí tmách... 41

Z vidin šílence.
I.
Hle, bytosť vznešená a oslnivá bělostném pluje na oblaku, s ní ruku v ruce černý netvor děsný, stín na čele, žár pekla v zraku... Blíž nesou se – to bůh je se satanem – ten úsměv a ten škleb má v líci, to hráči jsou a my jsme figurami na velké jejich šachovnici. II.
Měsíce zář jak proudy poesie v kraj, který s nocí stich’ a do par stříbrných se s tajným klidem lije. Můj žhavý zrak tu cosi ve mhách tuší, jak ruku tajemnou – a náhle zřímzřím, jak tmou mi drsná sáhá v duši... 42

Naději.
OÓ ještě znám tě, věř mi, věř, ty, která’s bohů světlých dceř, mně ukrýváš se v šeř – Ač viděl jsem tě v žití svém již stokrát na oltáři mém mřít sledním plápolem... A ještě jednou chci na tvých se duší vznésti paprscích ve slunných oblacích,oblacích. A ještě jednou rozkoš ssát a žárem divé touhy vzplát i žít a milovat – Až v žití mého peřeje tvá zář se zase usměje, ó věčná naděje! 43

Činy!
Val se, val, ó proude žití, přes mou hlavu – vše co svítí, pohaslo v ní jako sláva, v zapoměnízapomnění jež se řítí. Před mým zrakem život jiný – posud ještě mhavý, stinný, chaos předtuch, z nějž cos volá: „Vzhůru, mysli! V činy! V činy!“ – Čím mě snění odkojilo, co mi žití v ňadra silo, vše to vstává, vše to klíčí v činy, v činy, v svaté dílo. Čím duch věčně k předu pádí, tím se mysl v azur svádí, stíny střásá, v chmurách září – vše se v jeden souzvuk řadí: Vzhůru, duše, ze závoje snů a bolů – bez postoje v činy, v činy, zdroje síly, ve vítězné, velké boje! Vzepni křídla v sladké tísnitísni, dcero víry, jíž duch vysní, zpívej hymnus o vzkříšení, velká, svatá, věčná písni! 44

Lásce.
Památko svatá, jitřenko mládí, poklade tajný v hlubinách duše, poměnkopomněnko samot, kam mír se svádí, naději dlící i ve předtuše. Známkou jsi spásy, křížem mé víry, odměnou běd a cílem mé snahy, lunou mi plášpláš, kdy kraj se stměl širý, v úpalu vášní srdci dáš vláhy. Plamenem tichým dojemné touhy nítíš mi hvězdu ve snivé dumě a peruť tvoje polibek dlouhý vtiská mé duši vášnivě, šumně... Odleskem ráje záříš mi v oku, nevyplněným snem mého Boha, nadšena tebou, v ducha hluboku paprskem tryskla myšlénka mnohá... V příboji záhad, ve bouři ducha, majákem svítíš v okean temna, i v tísni hrozné srdcem mým buchá naději vstříc tvá moc přetajemná... Líbán tvou září, sledním tvým bleskem, zemřít chci klidně na chudém rovu a ty pak zaplaň nádherným leskem – zásvitem spásy všem lidem znovu. 45

Ó, velký je to trest...
OÓ, velký je to trest, být bolu básníkem, za jiné trpět těžká muka v duši, jen smutné písně zpívat chvějícím se rtem, jež něžné srdce dívčí k slzám vzruší, ve světě širém sám se cítit nešťastným, být v nitru sžírán skepse krutým červem, v zárodku každou radost, každou naděj ničícím, v záchvěvech lásky šílit každým nervem... Být nenáviděn druhy pro myšlének vzlet a hlupci zván být bláznem v povržení, psát tak, jak velí srdce, pokrytci být klet a pak, když vyzpíváno všechno zanícení a burných citů vír a duše celý žár a protest mohutný,mohutný jak v bouři moře vlny – zřít, každý blb z těch slok jak frází pár si udělá a moudrý je a duchaplný... 46

Jitro.
První paprsk, první zora padá shora ve tmy neproniklý šlář. Po horách i po údolu gloriolu roznítila slunce zář. Zástup noční tmy se ztrácí, v hloub se kácí, vítězně vzplál světla kruh! Tisíc předtuch duší plane, v srdce kane nová naděj, nový ruch! 47

Stichni.
Jitřní zásvit v lůno niv vábně volá žití div, démanty se blýská rosa v květech jasmínů a jív. Paprsků se déšť ve stráň zabodal i v snivou pláň, růžového světla příval setřásá se v moji skráň. Duchové všech mrtvých dob mlčky jdou kol, beze stop, v tajné tiši, beze stonu, jako v květů plný hrob. Věčný klid tu kolem zřím, ticho v kraji mlčícím – – stichni, duše, stichni na vždy, neruš klid ten bojem svým! 48

Mru bez tebe...
Červánkem večer ozářen ve chladné jeseni, kýs oddech tajemný vlá v chvějném toužení mrazivou vichřicí. V dálavu dívka bledá zří ve chvějném touženítoužení, kde zapad její ideál ve chladné jeseni – sen mládí zářící... Oblohou vzplálo tisíc hvězd ve chladné jeseni a v duši dívky vzpomínek ve chvějném toužení se snivý oblak snes’. Dojemnou písní šumí vzduch ve chvějném toužení, jeť elegií každý list, jenž v chladné jeseni uvadlý k zemi kles’... 49 A v oku dívky modravém i v chladné jeseni tkví stejný smutek jímavý, kdy v chvějném toužení zrak její v azur pad... Ó lásko, která umíráš ve chvějném toužení, jak mládí bolná vzpomínka ve chladné jeseni – – mru bez tebe – tak mlád!... 1889.
50

Hvězda lásky.
Zazářila hvězda lásky v pusté srdce hříšníka – oj, ten úžas, jak se duše z okovů tmy vymyká! Oslněn jde za tou září v oku blesk a v srdci slast a když hvězda shasne náhle, klesne opět ve propast. 51

Jen chraň mnemne, Bože...
Vše snášet chci, jak učil jsem se záhy, bez útěch vláhy, chci všeho zbýt se, neznat blaha ani a na své skráni mít z trnů korunu v muk projevu – Být stále nešťastným i bez přítele, v své jizbě stmělé sám vzdychat, tesknotou žal množe, jen chraň mne, Bože, mít duši bez písní a bez zpěvu... 52

Ve stínu.
Nad námi se skláněla lípa boluplná, dole šumíc valila pěnivá se vlna. Na kříži tu prastarém Bůh pní zrezavělý, hrudi jeho otvorem slunce metá střely. Věčný stín tu tiše spí jako v tajném chrámě, všecko chví se pohybem tajemného rámě. Divně nám tu u srdce a má duše cítícítí, jakoby ji chvátil duch ztraceného žití... 53

Únos.
Z dálky klid a ticho z hloubí v lůně lagun večer snoubí, ze hvězd vlnám do objetí tisíc žhavých jisker letí, červánků se plachou změtí nebes modrý azur vroubí. – Z pavilonů, zahrad klínu, gondola se blíží v stínu, sokolík v ní veslující unáší si holubici – oj – jen dále ve stín tmící, v noci šeř a ve hlubinu...! Jako pták se mihli kolem, jako stíny nad údolem, jako píseň, která splývá s nadějí, jež neumdlívá, jako srdce tužba snivá, když ji klamy schvátí bolem... A zas ticho s výšin, z hloubí, v lůně lagun večer snoubí, v klidné tůně noc se hříží, temné stíny vodou kříží a sen sladký zas se níží v palác skvostný, v chýž i loubí... 54

Padá laur s týmě...
Padá laur s týmě prodajné hymně – neplodno, mrtvo zášti ztlí símě. Spravedliv písní k nepřátel tísni pěvec-li není, čelo své třísní – Padá laur slávy s jeho pak hlavy, s nesmrtnou hanbou vchází do návy. A jeho píseň pokryje plíseň, potupy věčné nesnesná tíseň... Padá laur s týmě prodajné hymně – písni má čistáčistá, neopusť ty mněmě – Neopusť ty mě a hany símě v hrobu mém tichém neprobudí mě... 55

Těžce lehla’s, těžce...
Těžce lehlas’s, těžce, svatá ruko Páně, na mou hlavu sirou, na mé dumné skráně. Duše mojí křídla přitiskla jsi k zemi a mé srdce vláčíš všedna peřejemi. Zhasila jsi světlo, jež mi v lebce vzplálo, rozplašila’s tužby, co jich ňadra hřálo – Bujnou duši mladou přiměla’s k pokoji a mé srdce hyne zmalátnělé v boji. Těžce lehlas’s, těžce, svatá ruko Páně, na mé touhy smělé, na mé žhavé skráně... 56

Nemohu dnes psáti...
Nemohu dnes psáti, ruka se mi třese, a v mém srdci smutek jako soumrak v lese. Chtěl jsem zazpívati dojímavou píseňpíseň, ale marně, když je v duši stesk a tíseň. Bože, jak to svírá, útěchy mi není, až mi vlhnou oči jako při loučení. Nemohu dnes psátipsáti, třese se mi ruka, darmo, duše, toužíš, když už srdce puká... 57

Sotva asi...
Sotva v jeseň teplý vánek luhem zašelestí, sotva asi pochytím tě, zlatý ptáčku štěstí! Vysílen a schvácen během ještě aspoň vzhůru za tebou se v touze dívám nebes do azuru – Leč tvá čarná, sladká píseň již mne nepovzbudí – není více síly k běhu, nedůvěra v hrudi. Sotva už strom bleskem sžehlý zkvěte jara zvěstí – sotva už tě chytat budubudu, zlatý ptáčku štěstí! 58

Jen tolik záře..
Jen tolik záře bych si přál, jen tolik v duši světla, co lani plálo v tklivém oku, když hroužila je ve hluboku oblohy, hvězdami jež zkvětla. A písní tolik bych si přál, co v duši své jich měla, co zjásalo jich ve přeletu, když nad kalichy bílých květů zář luny stříbrná se chvěla... A nejvíc, nejvíc bych si přál, by s blahem nedoměrným kdos přitulil se s láskou ke mně a jak ta laň jelenu jemně v mé svým se díval okem věrným... 59

Zase budu zpívat!...
Zase budu zpívat jásající písní, jen co na očích mi uschnou slzy tísní. Zas mi skřivan touhy ňadra rozhlaholí, jen až zapomenu, co teď v srdci bolí... Zas mi v ňadrech vzplane teskná, divá touha, jak polibek sladká, jako věrnost dlouhá. A zas půjdu hledat v světa shony, šumy, jednu věrnou duši, jež mi porozumí. 60

Temná noc a tichá...
Temná noc a tichá k duši mé se sklání i nad jejím tichým steskem mlčí v rozjímání... Mlčí jen a dumá, pak se tiše tratí, prchá v dál – o zdaž se večer s útěchou mi vrátí?... 61

Smutné dumy...
Smutné dumy v moje témě skládají se zvolna, temně, a cos klepá na okénko tichounce a jemně. Zvedám oči v slzí třísni bolem dlouholetých tísní a již náruč rozevírám: „Ty’s to, ty, má milá písni!“ – Opuštěn vším na té zemi, ba i svými nadějemi, bez lauru i bez pomněnky potácím se závějemi – A cos náhle prudce buchá na srdce mi – jaká tucha! – a již srdce otevírám lásce, lásce, v úkoj ducha. 62

Píseň.
OÓ jak si přeji moře zřít, vod nepřehledný lán, tak velký a tak nesmírný,nesmírný jak snů mých oceán! A chtěl bych v tůni tajemnou svou duši ponořit a vidět v hloubi na perlách paprsky slunce mřít – A na dně plném korálů vln hudby kouzlem jat a v šumném kole mořských vil ve zapomnění spát... Ó jak si přeji moře zřít, vod nepřehledný lán, tak velký a tak nesmírný,nesmírný jak snů mých oceán... 1888.
63

Jak s nebe sletlý...
Jak s nebe sletlý cherubín, vypluvší víla ze hlubin, tam na pokraji jezera zří děva noci do šera. Tvář její, tichá hladina, a oko – bolu hlubina, a tělo – bílá lilie – ó, kdo to kvítko zalije? Ach, já tu něžnou lilii své lásky slzou zaliji – již letím touhy na křídlech a ztiším její ston a vzdech. A v šepot náš nám věčnou báj hovořit bude šumný háj, k nám ticho slétne jako v chrám, jen pták se mihne vzduchem sám. – A až nám zajde štěstí den, nás v lůno pojme věčný sen, nad hrobem naším vody val svou píseň bude šumět dál... 64

Černovlásko...
Černovlásko, děvče smavé, všude slyším jen tvůj smích, všude zní mi plesy svými jak hlas zvonků stříbrných... Celou duší mojí chvěje sladkým kouzlem čarovným, jako v báji, jako v ráji – ba, je z ráje, vím to, vím! Často tichý stesk mne pojme, bolné písně smutný hlas – když zazvoní smích tvůj do níní, prchne ale v dálku zas. Černovlásko, děvče smavé, všude slyším jen tvůj smích, všude zní mi plesy svými jak hlas zvonků stříbrných... 1888.
65

Stesk.
Komu bych si požaloval, komu bych si zaplakal, komu bych jen srdce svoje celé, celé zotvíral? Jedné věrné, družné duši rád bych tak vše pověděl za večera, v stínu větví, když se blankyt rozestkvěl... Zda ji najdu v širém světě, kde jen šalba vládne, klam? Bože, jak to hruď mou svírá – touhou, steskem umírám... 66

Pěl skřivan...
Pěl skřivan vášnivou svou lásky píseň pod azurem bez konce, jak tvé oko, mně v srdce padla sladkých tužeb tíseň a naděj tryskla v duši přehluboko, když kladla’s na mou hruď, jež blahem vzplála, svou hlavu, slza na brvách ti hrála – leč ty jsi lhala... Pln kouzla večer byl a my šli sami, z tvých modrých očí lásky zář se lila, jen oko Boží zřelo, nad mlhami když mystické sny svoje luna snila, jak na rtu ret,ret v mém objetí jsi stála a v lásky vyznání tvář tvoje plála – leč ty jsi lhala... Je smutná jeseň, list za listem padá, pel illusí se s křídel duše ztrácí, mrak smutku nezdolný se v skráni skládá a v duši cosi hrozného se kácí – však silou vůle, silou pohrdání se zapomnění zvolna ke mně sklání, neb mysl má vždy klamem pohrdala – a ty jsi lhala... 67

Ve skalách pěšina...
Ve skalách pěšina se ztrácí v lesa hloubhloub, kam nikdo nechodí, zpěv slavíka a houštin šum, kam jen jsem stoup’, tak duši lahodí... Tam v šeptu tlumeném jsem tobě kouzlíval – skráň na tvých kadeřích – své touhy vzlet a žár a lásky něhu, pal, pil rozkoš z retů tvých... Cos táhlo větvemi jak sladká hudba vil a srdcem štěstí sen, když v zázrak očí tvých, jak zářil, smál se, snil, jsem zíral opojen... A jako azurem obláček bílý táh’, sen srdcem proletěl – sám chodím pěšinou v tísnivých vzpomínkách, kdy slavík oněměl... Ve skalách pěšina se ztrácí v lesa hloub, tam nikdo nechodí, tam k slzám smutno teď a teskno, kam jsem stoup’, jak mrtvé na lodi... 68

OÓ, nechť si dnes...
OÓ, nechť si dnes tě jiný líbá, když měsíc vzplane večerem – ty’s byla mou! ÓÓ, nechť si dnes tě jiný tiskne, když jeseň hází listí v zem – ty’s byla mou! A nechť své lásky žár ti šepce, když luh i háj mře pod sněhem – ty’s byla mou! Když kvetl sad i víno zrálo a vůně táhla étherem, ty’s byla mou! Kdy šuměl les a všecko mladlo paprsků smavých přívalem, ty’s byla mou! Vše zpívalo a vše se smálo, ret opájel se žhavým rtem – ty’s byla mou! 69 Ta cesta, víš, jak soumrak padal, loučení tíseň tkvěla v něm – ty’s byla mou! Dnes vzpomínám si s pohrdáním, jak totéž s novým zápalem – ty’s byla mou – Teď s jiným hráš a beze studu mu zapíráš to s polibkem, že’s byla mou! 70

Když v noci...
– M. –
Když v noci v žalných modlitbách v dlaň smutnou hlavu kloním, Tvé tváře rysy hledám v tmách a slzy touhy roním, Ty tichá, něžná, kterou v snách svou zovu ženou, mé duše žár i síly vzmach i píseň roztouženou na oltář kladu v ohně nach Ti v obět v lásky vzplání a zmírám v hrozných pustinách marného odříkání... 1890.
71

Nechvěj se, nechvěj...
Stín velký s nebe padá, padá, hle, tmí se lada a zádumčivý větru van lká hnán a štván, v šum tichý klasné moře dme po obzoře a lesem táhne smutný hluk,hluk jak marný zvuk těch, kteří klesají... A stín jen padá, padá, padá, až tmí se lada... Nechvěj se, nechvěj, u mne buď, a na mou hruď skloň hlavu v utišení a slyš mé snění. Jsa dítě, ve blahých snách mládí jsem o tě s divou touhou snil a s lící odhaloval kradí běloučký závoj bájných vil, s posvátnou úctou, tajnou bázní, ti zřel ve vzdušný obličej, kdy srdce plno bylo strázní a v duši tkvěla beznaděj... 72 Stín temný padá, padá, už tmí se lada, a do duše se přívalem proud upomínek skládá. Nechvěj se, nechvěj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu v rozechvění a slyš mé snění. Štván cizinou jak jelen lesem, kdy v duši krutý boj jsem ved’, ve chvilkách klidu s tichým plesem jsem k tobě šeptal v snách a bled, a zjev tvůj, snů mých rouškou halen, tok slzí vyloudil mi prvý, pohnutím, touhou, z podobrví – leč i ten předtuchou byl kalen... Stín černý padá, padá, už tmí se lada, číms neznámým a bolestným se plní duše mladá,mladá. Nechvěj se, nechvěj, u mněmne buď a na mou hruď skloň hlavu k uděšení a slyš mé snění. I já kdys věřil v pravdu, právo, však krutě byl jsem vyléčen, a místo soucitu mi dravo rván z duše ideál i sen, 73 leč zplálo obé nestřísněno zas v duši mi hvězd tisíce a s nimi láska a tvé jméno, má tichá, něžná světice! Stín černý padá, padá, padá, už tmí se lada, les temný zvěstí děsivou lká v srdce mladá, a stín jen padá, padá, padá, už zatměla se lada... Nechvěj se, nechvěj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu z uděšení a slyš mé snění. I mému osudu jitřenka svitla, tož tebou, dítě zlatých dum, jež v chmurách snů mých náhle’s kmitla se jako paprsk v žití rum... Jak sladký v náruči tvé malé mi kyne život blah a tich, ó, nech mne sníti ještě dále v přívalu černých vlasů tvých! Hle, stín již mizí, mizí a den jak zlato ryzí již nad koruny stromů vstává a vstříc nám mává... Raduj se, raduj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu ke snů spjetí mně do objetí! 74 Hleď, mizí stín – ha – běda! tvář tvoje sněhem bleda a stín ten děsný sklání se do tvých skrání, již zřím ho na tvém čele – i oči tvé jsou stmělé...! Ó běda – kol zas šero, šero – neštěstí jde i s tebou, snů mých dcero! 1892.
75

Tak jsem vás miloval...
Tak jsem vás miloval, paprsky letní, tak rád jsem vámi duši svou hřál, když jste mi volaly: „Vzchop se a vzletni!“ smutek můj starý jako sníh tál. Tak jsem vás miloval, vy slunce děti, vášnivou láskou, v zářící den, když jste mne líbaly pod vonnou snětí, spíjely jasem, zlatily sen... Tak jsem vás miloval, paprsky zlaté, když po dnech smutku, v samoty stín, první zář lásky mé nadějí spjaté snesly jste v slávě v duše mé klín... A tak vás miluji, paprsky žhavé, že v dáli tam, kam zalétám v snách, budíte ze snění ty oči smavé, líbáte kadeř i tváří nach... Svěťte a líbejte, paprsky svaté, snivou tu hlavu i čílka běl, střásejte v duši jí samé sny zlaté, oblačnou záři i květů pel... 76 Padejte, padejte, paprsky jasu, do duše její, do duše mé, ze samé záře nám v čarovnou krásu setkejte pouto pro srdcí dvé... Budem vás milovat, paprsky Vesny, spolu vás chytat v nadšený zrak, budete zářiti lásky nám ve sny, budete křídly nám do oblak... 1891.
77

Písně na motivy národní.
I.
Bude bouře, na nebi černé mraky stojí, nebudeš už, nebudešnebudeš, má panenko, mojí! Bývali jsme jako dvě děti ve pohádce, jak dvě růže na jednom keři na zahrádce. Polem, lánem vichřice vesele si hvízdá, že mne čeká brzy už předaleká jízda. Povídá se, povídá, že zas bude vojna – nuže, ať tam dobouří krev má nepokojná... Ať tam také dotluče moje srdce věrné, které bilo pro tebe v lásce nedoměrné. 78 Až já budu s povzdechem šavli k boku spínat, budeš asi, má milá, na mne zapomínat – Až já budu na vojně osamocen lkáti, oči tvoje budou se na jiného smáti. Smutno v srdci, teskno mi, naděj nespokojí – nebudeš už, nebudeš, má panenko, mojí! II.
Táhne černým lesem tiché, smutné chvění, že už nemám v světě žádné potěšení. Netěšte mne vícevíce, zpěvní lesní ptáci – před očima se mi v slzách cesta ztrácí. Zdála jsi se, zdála, má panenko, věrná, kdož by řek’, že umí lhát tvá očka černá? 79 Slibovala jsi mimi, má panenko, mnoho, ale nic už není v paměti tvé z toho! Bože, milý Bože, kterak bude dále, zbavil jsi mne všeho štěstí nenadále! Pověz ty jí, řeko, bude-li se ptáti, že jsem šel kraj světa mír si vyhledati. Pověz ty jí, ptáče, zpěvem při svitání, že se darmo snažím zapomenout na ni. Rci jí, Bože, když se modlí v chrámu kobě, nevěrnosť že hříchem největším je Tobě...! 1888.
80

Ghazela.
Záhy jsi umlkla, před časem dozněla, harfo mé duše, podlehla’s vichřici, jež tebou prochvěla, harfo mé duše! Zářící předtucha budoucích rozletů utuchla v srdci a bolest němotou struny tvé zavřela, harfo mé duše, aeolských zvuků i jásavých záchvěvů z ňader tvých hloubi směsice bájná ku blankytu vzletěla, harfo mé duše, vše, co ve hrudi mé vířilo, bouřilo, tužby i snění, písní jsi tesklivou nebi vstříc zapěla, harfo mé duše, leč ani paprsek hvězdité záře, ni květu pel prašný ni píseň vzájemná v lůno ti nespěla, harfo mé duše, ve snách a ve tmách teď s touhou tak palčivou bytosti čekáš, jež rukou jemnou by struny tvé rozchvěla, harfo mé duše, vznešený hymnus pak smíření s žitím i vzkříšení píseň s tebou by ve slunných paprscích zapěla, harfo mé duše! 1897.
81 OBSAH.
Strana Mému otci5 Matce6 Písni8 Cestou10 V chrámě11 Duši12 Darmo žít...13 Utiš se...14 Dokonal jsi!15 Ty, která idolem...16 Předtuše17 Cestou života19 Zlomena křídla...20 Dnes duší mojí...21 Ó, tiché, vzdušné zjevení...22 Písni24 Ó, jaká rozkoš...25 Podobizna26 Zvony27 Skřivan28 V bouři29 Zda hodno žíti...30 Cestou všech32 Vidiny noční33 Keř zapomenutí35 Kraj zimní36 V jeseni37 Leknín38 Hle, vavřín slávy...41 Z vidin šílence42 Naději43 ČinyČiny!44 Lásce45 [83] Ó, velký je to trest...46 Jitro47 Stichni48 Mru bez tebe...49 Hvězda lásky51 Jen chraň mnemne, božeBože...52 Ve stínu53 Únos54 Padá laur s týmě...55 Těžce lehla’s, těžce...56 Nemohu dnes psáti...57 Sotva asi...58 Jen tolik záře...59 Zase budu zpívatzpívat!...60 Temná noc a tichá...61 Smutné dumy...62 Píseň63 Jak s nebe sletlý...64 Černovlásko...65 Stesk66 Pěl skřivan...67 Ve skalách pěšina...68 Ó, nechť si dnes...69 Když v noci...71 Nechvěj se, nechvěj...72 Tak jsem vás miloval...76 Písně na motivy národní78 Ghazela81
E: jf; 2007 [84]