Podobizna.

Rudolf Richard Hofmeister

Podobizna.
S té zdi zříš v šero jizby mojí, pochmurný druhu, jako duch, jenž střeže myšlének mých ruch a sráží vzlet, jenž k nim se pojí. Těch lící mramor, stříbro šedin, a v čelo skryt a nevidín rozložen tajuplný stín, a v oku odlesk dálných vidin – Klid antiky, zdroj těžké dumy, v zápětí s resignací pad’ ti v zrak, kde v posled vidím plát boj člověka o žití rumy... Vzdor tvrdý jeví svřené rety, jimž neznám smích, kde blaha ples nic ohlasu by nenalez’, ni píseň vzruch, ni tužba vzněty... Tak hledí spustošené kraje, kde davy stínů mhou a tmou po skalách vichrem hnány jdou – sklamání v beznaděj kde zraje... Tak hledíhledí, kdo dal světa zlobě v odvetu zhrdání a hnus, tak hledí ten, v němž Genius dlel dusen, šlapán v živém hrobě... 26