Písni.

Rudolf Richard Hofmeister

Písni.
I.
Ode mne-li v slunnou výš na vždy jednou odletíš, tož mou duši pojmi s sebou ve paprsků světlou říš! Ó bez tebe zmíral bych na zemi i v nebesích,nebesích jako kvítek sedmikrásy, když naň padne chladný sníh – Nikdy již by jara vznět v srdci mém víc nevykvět’, nevlídnou by vlast mi byla, pustou plání celý svět. Slední vzdech můj, slední ston, tvůj buď tklivý, jasný ton, s tebou na rtech, v srdci, v očích, doznít chci jak puklý zvon. 8 II.
Ještě, ještě prosím tebe, vrať, ó vrať se zase ke mně, nechť jsi vzdechem v beznaději, marnou touhou, jíž se chvěji, nechť tkáš zvonem truchle, temně, vrať, ó vrať se zase ke mně! Věčně spolu v rozhovoru, neopustím již tě více; pláč můj stišíš, stlumíš stony, okřídlíš mou mysl tony – duše mojí holubice neopustím již tě více. Čím lká slavík, čím les šumí, tebou v duši cítit budu, čím se v modru hvězda třese, čím se k Bohu člověk nese a čím chví se panna v studu, tebou v duši cítit budu. Perutí tvou vzhůru nesen, rád pak umru v tichém snění, v azur vnořen okem, duší, dostihnuv, co duch teď tuší, ve tvých dojmů rozechvění rád pak umru v tichém snění. 9

Básně v knize Básně samouka Rudolfa R. Hofmeistera: