Jak s nebe sletlý...

Rudolf Richard Hofmeister

Jak s nebe sletlý...
Jak s nebe sletlý cherubín, vypluvší víla ze hlubin, tam na pokraji jezera zří děva noci do šera. Tvář její, tichá hladina, a oko – bolu hlubina, a tělo – bílá lilie – ó, kdo to kvítko zalije? Ach, já tu něžnou lilii své lásky slzou zaliji – již letím touhy na křídlech a ztiším její ston a vzdech. A v šepot náš nám věčnou báj hovořit bude šumný háj, k nám ticho slétne jako v chrám, jen pták se mihne vzduchem sám. – A až nám zajde štěstí den, nás v lůno pojme věčný sen, nad hrobem naším vody val svou píseň bude šumět dál... 64