Den po dni v práci – pořád žádný sabat!
Den po dni v hluku – pořád žádné ticho!
Den po dni v shonu – pořád žádný oddech!
Tak zvolna v srdci uhasíná oheň,
a zvolna krev se staví mrazíc tepny
a zvolna otrlost se plíží v duši.
A slavíků jsem tisíc přec měl v duši
a v srdci naděj v ducha velký sabat
a odvahu, na lidstva bouřné tepny
své ucho skloniti až v hrobů ticho!
Jak centrum země já svůj živil oheň,
nad kterým zažiti svůj chtěl jsem oddech.
Však pohádkou mi z říše víl je oddech;
jak v mořské tůni, tak to víří v duši,
mne nehřeje, mne pálí svatý oheň,
ryk nových zbraní v dál mi plaší sabat.
A ticho-li kol – je to hrobů ticho,
ne ono, v němž vřít slyšíš žití tepny.
Jak podvázal by kdos mi všecky tepny,
šláp’ na hrdlo a zastavil mi oddech,
tak připadám si, perly písní v ticho
když pouštím soucitnou kol patře duší,
jež synagoga nemající sabat,
a keř, jejž tráví se Sinaje oheň.
Ó kdyby spadl s nebe sirný oheň
a v nový var a klokot schvátil tepny,
byť v orgii a čarodějnic sabat,
na ňadrech upírů byť v klamný oddech,
byť v číše dno, kde Satan chytá duši,
byť v podezřelé zlých katastrof ticho!
Vše lepší bylo by než toto ticho!
v němž příšerou mi lampy mé mdlý oheň,
v němž závaží vždy na mou padá duši,
v němž karyatid mdlobu cítí tepny
a marný odboj – strhnout břímě v oddech
a marnou snahu – stvořiti si sabat!
Dál bušte, tepny, pokud v srdci oheň,
vzruch pokud v duši, přeludem je oddech;
či hrobů ticho jediný je sabat?