PANTEA

Jaroslav Vrchlický

Já přišpendlil motýla snů, jenž dlouho skrání mou těkal, a spoustu ztracených dnů v mé duši čekal a čekal. Má báseň není napsána, však v duchu zřím ji celou, a pocity sladkého hosana dum sluji zlatí mi stmělou. Teď pro poklad jen sáhnouti tou zvyklou výbojům rukou, se v propast směle nahnouti, ať křídla sov divoce tlukou! Teď jen tu píseň vyslovit! Kyň dál mi jen všednosti jarmo, já zkusil to, co je chtít a žít, a jedno vím, nežil jsem darmo. Zas vítej, slunce! – Čtvrtý již to den, co vesele tě pozdraviti mohu navrácen světa různým radostem a vrácen sobě, zproštěn bolů všech, jež na štítu tam vrchovatých skal ve hruď i srdce rvaly – bídáku! Již volný čtvrtý den! Dík fátu buď, jež přivedlo mne v tento zemský ráj, kde mohu dýchat strázně denní prost vzduch balzámický, vůni květů všech, kde mohu volně tvořiti, co zřel jsem v představách svých a všech vidinách. Již čtvrtý den, co pouta železná, kterými přibily mne Moc a Síla, víc na zdrásaných rukou necítím, ni na hrudníku svor ten kovový, kam připevněn muk svojich řetězcem, mi bránívaly v nocích bezesných se vpravo hnouti nebo nalevo, ba změnit těla svého polohu ku polehčení údů, v které mráz své bodal jehly ostré, špičaté, v něž vichr pral z všech slují kavkazských, kol uší hvízdaje mi píseň svou o věčném zmaru, věčné muce mé! Již čtvrtý den a noc, co neslyším to ptáka zaskuhrání zlověstné a zašumění jeho černých křídel, s nímž snášíval se denně k mému boku, by kloval játra má – sup hladový! I rána má se celí pod listím, jež něžná ruka vlídné bohyně – Artica, tuším, sluje v říši hvězd – tam položila, dusíc černou krev, jež z rány valila se bystření, sníh barvíc ledovců kol bělostných. Již čtvrtý den, co nezní v ryk a křik a v kleteb mojich drsný hlahol zlý, sten oněch slabých, útlých stvoření, jež u mých nohou v noci kvílely, a ve dne stuleny k nim dřímaly jak zkamenělý soucit s bídou mou. Vím, vlastní bídu přitom cítily a slabost, nemohouce vytáhnout nymf prsty útlými ni jeden hřeb, jímž na štít hory byl jsem krutě vbit. Již čtvrtý den, co mohu svobodně se protáhnouti na svém chudém loži, jež z mechu jest a listí zvadlého, však lahodí tak mile údům mým nad byssus králův i nad zlatou tkáň všech olympických bohů; – a co víc, již čtvrtý den, co mohu svobodně ne dýchat jen a myslit, co sám chci, leč tvořiti, co chci, co se mi zdá, a píti bezdný pohár Svobody! Ach, komu mám jen za to děkovat? Jak nezdraviti zlatou slunce zář, již tolikrát jsem viděl – tušil spíš zastřenou pláštěm vánic sněhových – však teď ji volně vidím azurem, smím upjati k ní toužebně svůj zor a plným dechem prsou – děkovat. Po muce zlé dnů, nocí tolikých tě dvakrát cením, sladký živote, o kterém, že jsi ztracen na věky, jsem sníval v pustých nocích svých i dnech. Ó samoto skalního okruhu, tam přenesen jsem byl jak v snu – tě zdravím, vás, klidné svahy nebetyčných hor, vás, pastviny a tiché údolí, vás, cedry, buky, duby košaté, i tebe, kvítí pestré kolem břehu té norské strže divě zpěněné, u jejíž tam jsem trpěl kolébky, kde z prsů ledovců se krmila. Již čtvrtý den, co tebe vítat smím na prahu osamělé chatky své, ty zlatokřídlá včelko bzučící a těkající, hledající med, i tebe, duhochvějný motýlku, a tebe, muško, v mechu zeleném! Však co to vidím? – Do mé samoty se náhle blíží jakýs temný stín, to věčné bídy nový obraz jest, to opět člověk! – Berlou křivou on si cesty hledá mezi skalami, je zhrblý, vetchý, co jen tady chce? Dí srdce hlas, to tajný nepřítel! Ze svého klidu nedej vyrušit se, Prométhee! Zmiz hned v chatu svou, než přejde jak stín černý oblaků, jež nad tvou hlavou táhnou před sluncem. Však těžko prchnout. On mne viděl již, jde přímo ke mně – co jen bude chtít? Ó bohům dík, již vedly kroky mé! Já z lože vstal před slunce východem. Sen k ránu probudil mne blahostný a neklamal mne – Mám již tebe, mám – Tys Prométheus! – – Ano, to jsem já! Leč kdo jsi ty? Což bratra nepoznáváš? Já jsem Epimétheus, bratr tvůj! Ty, bratr můj? – Já zřím jen staříka, jenž pracně berlou hledá v skalách stezky, jenž pod tíží – ne let – však mdloby své spíš stínu roven jest než člověku. Jak možno to, že Epimétheus tys? Oč přece mladší jsi, ó bratře můj? A jistě dím, oč méně zkusil jsi za dobu svého žití kratšího, než zkusil já! Tě nekrušila starost, spár supa nesvezl se po tvém těle, ni ostrý zobák neryl v boku tvém, a horší sup – vzdor lidské myšlenky tě nikdy nerval! Bohům pastýř milý na Kavkazských hor žil jsi úpatí ve družném středu vlastní rodiny, po boku družky své jsi denně spal a mne, jenž o tolik jsem starší, každý den běs honil tužby a běs zklamání a nejhorší běs: bohů pokuta, jíž trpěl jsem na srázech ledových. O tobě toho ke mně vnikla zvěst, a z hloubi duše jsem tě litoval. Však raduji se nyní, že tě mám! Ó sladký bratře! Dej se obejmout! Ne, bratře můj! – I já jsem tomu rád, že opět po drahné tě době zřím, leč k objímání není důvodů ni příčiny. Jdem každý drahou svou, ty otrok bohů, jha jich poslušen, milou hlavu chýlíš pod klopotou stáří pod Kavkazem jich služný velekněz. Co dali tobě za to? Ženu zlou a nezvedených dětí dlouhý řad, ty otravují napořád tvé dny v ten úporný boj o píď života... Však co jsi chtěl zde? Jaký měla cíl tvá návštěva? Má žena mrtva již! A děti moje rozprchly se v svět, chléb jiný, lepší hledajíce sobě, než chata otce dá i jeho úřad. Sám, opuštěn teď trávím den i noc, a samota, věř, host je příšerný! Jen slabochům! Však silných krmí jest a životem – Nuž, co chceš dále, mluv! Když dolehla k mým uším blahá zvěst, žes volným opět, synu Japetův, – u chaty mé se vlídný Merkur stavil s tím poselstvím – ó, buď mu za to dík! – jak roztesknilo se tu srdce mé! Výš bilo mocnou lásky perutí po bratrovi, jenž všech mi nejbližším! Tu myslel jsem: Teď jste dva staří orli, čas kterým peří z křídel vyškubal, jichž spáry otupil, že nelze víc, by rvali jste se navzájem – teď tiše na jednom sedněte si bidélku až v konec dnů, jež bozi dopřejí. Mým vetchým nohám dodalo to síly, že spěchal jsem tě, bratře, vyhledat, a dobrý kýs bůh vedl kroky mé přes tříště skal a lesní močály z Kavkazu druhé strany severní. Den pátý jdu – mně pro to nebuď zlý! Ó, chápu tebe – odlož břímě své i poutničí hůl... sobě oddechni u stolu bratra, když ne na prsou! Nám od počátku našich kolébek los zcela odpůrný a protichůdný dán sudičkami v úděl života! Tvůj vždy zněl pokoj a můj vždy zněl boj! Boj na život a na smrt úporný tam s těmi nahoře, jichž mocí zlou chtí řídit dráhy lidských osudů v tmách vodíce je pustým násilím, je drtíce svým poutem železným dle choutky svojí, v bídném rozmaru. Do temnot těch já vždy chtěl jiskru snést a za to trpěl jsem. Však na mne hleď: Zda utrpení schýlilo mou skráň? Zda zloba nahrbila moji šíj? Zda přibila mne k skalám přesila? Zda nemoc zlá mou vystřebala krev, mou sžehla míchu? Hrdě stojím zde! Ač řady dnů mou rozhlodaly skráň, ač noci zlé mou rozbodaly hruď, já zbojník proti bohům odvěký svou hrdě hlavu tyčím ke slunci a dlouho trestán za svůj pych a vzdor, přec neoblomen zde a nezkrocen jak titán pravý stojím – věčně mlád! Zde stojím. Píď své půdy neslevím, to právo mé. A co jest jednou mým, co získal jsem svou silou, myšlenkou, bůh žádný neurve mi na světě. Šíj moje posud přímá k nebi ční, ač rozbodána moje skráň i čelo, však oko šlehá starým plamenem a násilníkům všem se vysmívá, mých žil a cev jsou pruty z ocele, a co mám nadto ještě – rozmilý, tys nikdy nechápal a nepochopíš, tož sílu tvořiti, ne zmetky jen, kterým ty jsi Kavkaz zalidnil, jež pomrou časem a zlou nemocí a vlastních vášní hnisem nečistým, však velké, světlé, vyšší postavy, nad bohy samy větší, krásnější, jichž skrání perutí se netkne čas a jejichž krása věky přetrvá! Jen rozhlédni se kolem! Bratře můj! Ty podivínský byls vždy samotář a tajemná šla hrůza vždycky z tebe... Co tropíš zde zas ve zátiší hor? Nač dráždíš věčné? Chceš se tvůrcem zvát? Dost vytrpěl jsi za svou smělost již. Ó, s člověka již smiř se osudem a nechtěj výš, když dole šťastným zvát se můžeš v bohumilé skromnosti! Jak vidím tebe v středu soch tvých stát, děs lomcuje mnou, duši jímá strach, že posel bohů nohou křídlatou se u tvých veřejí co nevidět zas zastaví, by novým trestem bohů za smělost, pych a vzdor tě potrestal snad horší mukou, nežli prvá byla. Jsouť věční nevyzpytní v cestách svých a ještě mají celé zbrojnice střel bleskutých a štítů železných, kterými zdrtí smělce, vetřelce... Jich právo tvořit bytosti – ne tvé! Co platná by má síla všecka byla, již cítím ve ňadrech i svalech všech, tam kdyby měla zůstat zavřena? Co platno ducha mého světlo jen, mdle kdyby v sobě dohořeti mělo, a nebýt jiskrou jiných pochodní? Co platen um, jenž v sobě by jen zrál a rašil jako míza v těle břízy, a nemoh vytéci mdlým k úkoji? Co platna vůle nesouc věčný svor? Co platno chtění v kládě záporu? Teď jasně vidíš, kterak stezky naše se rozbíhají, bratře, nech mne být. Máš pravdu, nevlídný jsem samotář, však láskou svojí obpjal bych světy, i ony světy, o nichž neví bůh, se hale v jejich hvězdnou nádheru. Leč klidný buď – bohů se nelekám! Ba hněv jich nemůž víc mi ublížit! Však zatím vítán buď mi! Vejdi v chýš, tam krajáč plný mléka nalezneš i chleba z kukuřice, ovoce, jež daly tyto stráně přeštědré. Tam lože mé ti kyne, ulehni a odpočiň po cestě klopotné! Zde pobuď dlouho, jak sám budeš chtít, leč odejdi zas. Chci být nerušen ve práci své i každém konání. Chci plně cítit svoji svobodu; věc malicherná, neb ji nepochopíš, však nad celičký svět mi vzácnější! Než zotavím se, pouze na chvíli chci hostinnosti tvojí použít, mdlé nohy jsou a klidu páteř žádá, hlad hlásí se a žízeň bodá chřtán. Jdi, posilň se a dobře odpočiň! Jdi, slaboduchý, dobrý člověče! Tvůj úděl není světy budovat, ba ani pohroužit se v stvořené a bádati v nich, číst je, pochopit. Nad velkou řekou v dáli západu jsem v slunci viděl tančit jepice. Sta byla jich, ba více – tisíce! Jen chvilku v zlaté zamihly se záři a padly mrtvé k nohám poutníka, jejž těkavá sem sudba zavedla. Tys jednou z nich – však jiný úděl můj! Hle, slunce postoupilo v dráze své... Ó, jak mne v práci zdržel zpozdilec! Pod šípy slunce vlhkost z hlíny mé as prchla již... ji třeba osvěžit a k nové práci roucho řasnaté snít s beder sochy – viď, že čekáš již? Tak bylo světu, závoje když mlh s všech tvarů jeho svlékal Tvůrce sám. Ó, odhal se mi snů mých nejkrasší! Ven, hlavo ušlechtilá vážné krásy, vím, přísná jsi, ba chorou, strnulou tvou něhu zval bych; ven, vy ramena tak oblá, bílá, lotosový květ, se vynořte z blan svého obalu, i páže, vy dva stonky lilií, i mocné prsy směle vyklenuté, kde spočinout by samým bohům vděk být mohlo. Viď tam, Zeve, chlípníku, tak nezářila tvoje Europe svých vděků tvému hřbetu nebráníc, tak lepou nebyla ti Danae ni Leda bílá, kterou labutí jsi obloudil – však tato pro tebe by nebyla, jest pouhá hlína jen a smyslností nedýše jak ony... Víc v ní se tají. Není bohyní, ni lidskou dcerou, nebo má být vším a všeho obraz jeden zhuštěný, co život jest – já nemám pro ni jména, však lásku mám a to jest mnohem víc; tu lásku, s kterou hnětl jsem tvůj tvar, tvé tahy rýsoval i tvoje tváře i rtíků záhyb – škebli boků tvých. Ty všeho bohyně má jediná, co život zvem, čím dýchá příroda, čím ze sna burcuje se velký Pan, čím praská klest i chvoj pod kroky stád, čím burácí proud a čím dýchá květ, ten úžlabiny lesní samotář, čím hýká orel v tůni azurné a čím se ryba v smaragdové chví, co hvězdě přidává lesk perleti, když bledá povznáší se nad prostor, čím bzučí včela, motýl bleskne se, čím zahoří zvlášť oko člověka, když pozoruje oko přírody, to vše, co jest, co sní a zní, plá, vlá, tím jmenovat bych tebe, lásko, chtěl! Však jestli vyjadřuješ jen, co chci? Či mně tím zdáš se býti? Mluv! Ó žel, žes hlína jen, kde život sám vřít v tobě má a hárat bystření! Zde mez, kde zůstávám přec člověk jen – já zdání žití mohu vytvořit, ne život sám... Oč jest můj bratr výš, on přece zplodil živé bytosti, nechť ohyzdné a nízké, jak jest sám, však přece, buď jak buď, on tvůrcem byl. Mé dílo pouze tomu živo bude, kdo chce neb bude chtít mu rozumět, jen tomu živo – ale nepřesvědčí, že mimo krásu živo ještě něčím. A kdyby mohla tato sladká páž se ohnouti jen trochu v záloktí a s prsy vzdout se tlukem života, ne pouze zdáním jeho mluviti, oč krásnější by pak byl výtvor můj! Já bloud a blázen! Co tu lkám a sním, mám přece, mám tu jiskru životní, jak moh jsem zapomnít ji ve třtině, ji urvav nebi? Jistě posud plá, když božská jest... Já tenkrát na Olymp jsem vstoup, ji ukrad z krbu Zevova, odnášel skrytou v třtiny dutině, chtěl zlatými s ní zmizet síněmi, vtom poplach v patách mých a Zevových se hnala za mnou smečka pochopů. Já užil chvíle, v které hbitý Merkur si zlatá křídla z paty odložil, a na posledním skoku z Olympu je řemínkem jsem zlatým upjal k noze a tak jich pomocí prch stihačům. Na prahu dílny své – ó, zde to bylo! – jsem chutě křídla bohu odhodil a rychle třtinu s jiskrou života pod balvan obrovský jsem zahrabal. Však vtom již stály oba zjevy děsné, Moc, Síla, za mnou a mne odvedly, bych na Kavkaze na pranýř byl vbit. Zde někde leží – doutná ve třtině jak uvězněná Psýché spoutána... Kde jenom, kde? Ó, já se nemýlím. Zde jedině, jeť balvan označen tajemnou známkou. – Ano, tady jest! Nevydávej větrům v plen, co zde spalo noc i den, nevydávej živlům v rej božství taj, věř, sen jest sen – balvanem tím nehýbej! Znám tebe, duchu zla i odporu! Když pravíš „ne!“ já „ano!“ v opak dím; než s třtinou tou jsem v Olymp vystoupil, též taks mi v sluch zněl mouchou dotěrnou. Však nepovolím! Ty se pohneš přec. Nebyls dost již potrestán? Nevíš, zem že bídy stan? Nezkusils na těle svém, co je poutem, svorem, zlem? Základy chceš světa třást a se mísit v duchů rej? Věčné nic je tvoje vlast, balvanem tím nehýbej! Kdo silnější z nás? Hmoto, povol již! Z odvěkých a temných zřídel, za pomocí nohou, křídel život spící náhle hne se, je to jako ve pralese, ukrytých kde sil sta klíčí v mechu říši trpasličí. Ne v té třtině jedině, v její úzké dutině, ale v každé hlubině život jest a proudí vším stejně, dobrým jako zlým. Ale sáhnout k jeho jádru cítíš sílu titána? Loutko bídná, z cucků, hadrů náhodou jen slátaná? V žití spěch vteřin dech na jiném se světle hřej. Marné práce této nech, balvanem tím nehýbej! Ó, naparuj své měchy, jak jen chceš! A chceš-li ty – já stokrát silněj chci! Hle, balvan hnul se – mám již vyhráno! Zde moje třtina – Drží ji má dlaň a brzy jí tak nevzdám se – ví Zeus! Tak v tobě svatá jiskra života, urvána nebi mnou, se posud chvěje! Já zblázním se tou velkou rozkoší, že nepojme ji plně lidská hruď! Ty hřeješ dlaň mou – viď, že mluvíš též. Světy dělím, světy pojím, když se vtělím, sílu zdvojím. Proč mne vězníš dlouhý čas? Pod kamenem tma mým věnem a já zapláti chci zas pláčem, stenem, hlásím se, by zaburácel vráz vesmírem můj hlas! Světlo jsem a světlo nesu, pusť mne ze skrýše tmy ven! Mnou je člověk v blahém plesu teprv bláh a spokojen! Naval na mne spousty skal, budu plát a svítit dál, ke dnu moře ty mne stop, neznám vlhka, mokře hrob, zakopej mne v bezdno kdes, však já cestu do nebes najdu si vždy – marný boj! Nebo já jsem žití zdroj, života prysk, zlomek pouhý, ale plna síly, touhy, šlehnu v kámen, trávu, lidskou hruď, prochvěju i hrobu rmuť, mohu, kde chceš, být a dlít, neb mým údělem jest – žít! Ty dobře řeklas – chytím tě v své rty, chci život též – tož ty mne nespálíš! Smrtelníku, kams to spěl? Ký dech s retů tvých se schvěl? Víš-li, co jsi učinil? Bohy sám jsi zastínil, rozbils chrám – – – – Však život sil! Ó život! Život! Jak jej nevyznávat? Jen bloud můž váhat, naděje se vzdávat! Teď již se zbláznil – Však trest bohů – přijde! Teď vím, proč o mou nestál společnost, i kámen oživí se k souloži a z hlínou jako s ženou milkuje se. A na to mám se dívat já – kněz bohů? Tak Panteou chci tebe nazývat, ty dílo mé a věčný dechu božský! Neb jako posud až Pan kosmatý byl dechem vesmíra a věcí všech v svém drsném mužství, v ženské něžnosti ty po boku mu stůj. Pojď, usedni, zde cedr staletý ti chystá chlad, pták zpívá v jeho hlavě zelené, co much a čmelů jednotvárný ples zpěv jeho bzukotem svým provází. Zde odsud rozhlédni se po světě, jak velký jest a krásný do pole, jak z chaosu tmy vybřed příšerné, jak bájně azurem se překlenul, jak silou vnitřní k sobě celý lne a drží se, že vichrů útoky ni v srdci jeho spící zemětřas jím nepohnou na věčném vahadle! To tedy všecko kolem sluje svět? Ba, dítě, svět, jej naučíš se znát. A tys v něm živ? Tak dobře jako ty. Nu, líbí se ti, mladá všetečko? Ó krásný jest a věřím, velký též, leč ty jsi větší a v něm krásnější – rci, jedinou ty v něm jsi bytostí? Zde jedinou... však v dáli dlí jich víc a mnohem víc, než spočíst dovedem. A tobě rovných? V lecčems podobných, však různých jinak; jak se poučíš, a vkrátce, věř. Již nechci vědět víc, co tebe mám – Viď, že mi nezmizíš? Že stále se mnou budeš? Duše má! Jak nebyl bych, neb v tobě jest můj svět, neb vtělená jsi všeho duše ty, o které snil jsem, ždál tě v noc i den, a která, – jakým zázrakem, to nevím – se z duté třtiny snesla v ústa má a z těchto v hlínu umně zhnětenou mým prstem, který chvěl se nedočkav, zda, co-li stvoří, nárok též má žít! Svůj smělý kosmu sen tu splněn zřím a hrdě mohu sebe tvůrcem zvát, jak ten, jenž Demiurgu žezlo vzal, v tmy propasti jej ke dnu uvrhnul a v pomoc obklopil se havětí svých sobě rovných nebo poddaných. On s Demiurgem jal i syny jich, ty dobré titány, z nichž jeden já (ne druhých silnější, jen chytřejší) jsem v dílnu jeho vnik a světla prysk mu z ohniště jsem urval vesmíra, kde klid a ruch se v stálém boji rvou o palmu vše – věčný o život! Ten skutek on mi nemoh odpustit, neb mstíti se jest bohů první příznak. V skal přítmí přikoval on bratry mé, však pro mne pravý opak usoudil, na skály ledný hřeben nejvyšší, kde věčný fičí mráz – mne přikoval a denně nechal mraky spouštěti se křídlo ptáka ke mně vichřicí, jenž zobákem mi rozklovával hruď, že játra, jež mi přes den vykloval, do rána narostla zas v bolestech. V sníh teplá krev má a můj pláč zněl v noc, až dojaty mou bědou shlukly se z všech končin hor vše plaché dcery vln i hvozdů, bařin, lučin zapadlých, by soucit svůj mi daly najevo. Též Io přišla střečkem honěna si trpícímu postesknouti, vsled zde bědnému zas bědný rozumí... Však střelám ledovým ni bleskutým já nepoddal se, dobře poučen, že Zeus není bohem posledním jak prvním nebyl. Nad ním fátum jest, to nohy železné má, jimi drtíc jak lidi, tak i bohy lhostejně. To, sotva vypršela doba mé zlé pokuty, se sneslo ke mně níž, a Herakla mi svedlo na pomoc, jenž síly měl ty šrouby démantné zpět roztočit, mé strhat řetězy, mne uvolniti. On mne snesl níž z pranýře skal v té pláně smavý luh a navrátil mne zase dílně mé, kde tvořím jako ten, jenž v oblacích! Já pouze vím, že tys mi nejvyšším, co vím a znám... To, chabé dítě, tím, že neznáš jiného. Až poznáš víc, pak srovnáním se um tvůj vytříbí, zde lepší od horšího rozeznávat a nikdo v světě nemůže pak říc, zda v ceně neklesnu já – tvůrce tvůj? To nikdy, nikdy stát se nemůže. Tak vidíš, jak jsem ve všem dcera tvá. Jak děkuji ti! Kterak mám tě zvát, by plesem zároveň to znělo v dík? Ó býti! Slast je všeho největší a vědět o tom – vrchol blaženství! Jak tomu vy zde, lidé, říkáte? My otcovstvím to, dítě, jmenujem. Pak jsi mým otcem? Chtěl bych více být. A po jiném tvé tužby neprahly? Jen tvořit chtěl jsem, jak bůh nade mnou, však ne tou všední cestou, kterou život se šíří zde a mrzce udržuje. Ne, v lásce k ženě posud neviděl jsem tužeb cíl a vrchol nejvyšší. Pak po čem, pověz, spěly tužby tvé? Po nejvyšším! Co je to? Poznání! A kdes je čerpal? Z prsů přírody, té všeho matky. Záhy pozoroval jsem žití jejího ves koloběh, jak mění se a opět převléká v háv nový jara, léta, jeseně, v háv zimy pak a opět pozoroval jsem všecky družné tvory kolem sebe, tak vesměs němé k mojím otázkám, i člověka, jenž pust a zanedbán se krčil, šera slují plachý host, pln strachu, posledního z bohů všech, však nejhoršího, nebo omrazoval jich vzhled a chtění, vůli jich i cit. Však já se nebál nikdy nikoho a ničeho, snad že jsem o všem hloub a pevně přemýšlel. Na toulkách svých jsem jednou zapad v oblast šerých skal a našel sluj, zkad z tmy jen svítily dvě oči jako slunce zářící, ty Demiurga byly; do tmy sem jej uvěznil Zev lstný a urputný. Stal učitelem mým se Demiurg, on vše mi taje kosmu odhalil, jak všecko tady jest a musí být, na zločiny mi bohů posvítil, a ukázal, jak nad vším vposled fátum, řád nutnosti a všeho slední cíl, svou pěstí vládne. Tím jsem osvícen nad země rmut se vznesl k etheru a jeho radou vnik jsem na Olymp, bych světlo bídným pozemšťanům snes, jež v krbu svém Zev skrýval žárlivě. Však dřív, než Demiurgem poučen jsem vnikl v nebe k svému neštěstí, já na cesty se pustil daleké, bych divou touhu zkojil poznání. Já v zemi byl, již vlaží modrý Nil a žlutý Nil, já viděl lotos kvést ve mrtvých ramenech těch obou řek, a jeho květy měly lidskou tvář. Já trojboké jsem zřel i čtyřboké jich stavby a lvy jejich křídlaté s ženskými prsy pustin na prahu, jich bohy s ptačí hlavou, svaté kočky a býky jich a hrobů temné koby, kde zlatou váhu zvedal Osiris nad mrtvými při soudech posmrtných. Tu poznal jsem, že bozi mého světa, již uvrhli v tmu dobré bratry mé, zde první nebyli, a soudil jsem, že posledními také nebudou, že všichni jako vše tmám propadá, že Změna nad vším vládne nesmírná a neustálá... Odsud dalekou jsem dospěl cestou dálné přes moře, kde člověk první koráb nesměle na vody spouštěl v cizí dálnou zem, přes pusté svahy, bradla, soutěsky, a mezi lid jsem přišel neznámý a viděl města jeho podivná, ba, celá města chrámů podzemních, kde trpaslíků, tak i obrů směs se tlačila, jimž z břicha lotos kvet a různé kruhy, divné písmeny, jich roucha lkala prosycená vůní, já mluvil s jejich kněží zástupci a zvěděl zas, že nejsou jediní a poslední ty mlžné bytosti, jež bohy zvou a v úctě vzývají. Leč všady, kudy kráčel jsem a šel, vždy stejná byla bída člověka. S tou věčnou hydrou vésti věčný boj já umínil si pevnou rozvahou, jak později mi stvrdil Herakles. To přešlo všecko, vzdálená jak bouř se za horami ztrácí, dítě mé, jsem u cíle všech bádání i cest, však pravé práce na úsvitě dlím, by lepším stal se člověk v světě tom. Ó velký tys!... Čím tobě mohu být? Já chvěji se... Svá ústa přikloň blíž! Teď teprv cítím, kterak sladké jest, co jiní lidé políbením zvou. Jen těsněj, drahá, ke mně přiviň se... Tak budeš se mnou vždycky, pane můj? Ó, neptej se, zda mohu říci víc? Však pohleď, tam se nebe setmělo a v mračen cloně tmavší vidím bod, ten roste, již se blíží, zlato v něm se míhá nahoře a dole též... teď postavou jest, hady ovitou, hůl povznáší – Ó, znám jej, to jest Merkur, Co může na mně posel bohů chtít? Již stojí, holí máv a mluví, slyš! Mne síly opouštějí – tmí se zrak. Již poznáváš mne, synu Japetův? Já sám bych měl se mstíti na tobě, žes zlaté opánky mi s řemínky před časem pro sebe jsi vypůjčil, jich uživ k ohně mrzké krádeži, pro kterou pykals... o všem dobře vím. Však nejen že jsem lepší bohů všech, snad právě že vše zřím jsa chytřejší, já nepomstím se, nevím, co je msta, to nejlíp Zev zná, otec bohů všech. Mně líto, že tě kárat musím zas, ba, pohroziti přísně tobě mám, neb Zev se ptá, kým právem drzost vzals, že z třtiny, o které on nevěděl, jsi jiskru žití v ústa sochy vdech a oživil ji ohněm života, na který z bohů on jen právo má? Trest strašlivější, horší pokutu ti chystá bůh – on o ní přemýšlí – bys hodně cítil ji, a horší bude, než na kavkazském hrdém štítu kdys. Ji čekej zatím. Nyní o ní víš, však přijde dříve, než se naděješ, a pozvolna tě bude upíkat na rožni svém, jak ptáčník sokola na motouz přiváže si v kratochvil. I radím tobě: na kolena, v prach, by ještě horším nebyl osud tvůj! Já varoval tě – pokud ještě čas! Teď teprve se tebe neděsím, ty násilníku skrytý v oblacích! Dřív byl jsem sám – teď mám svou Panteu! Chyť blesky své a házej kolem jimi, spusť krupobití svého nitky jen, svých smrští měchy rozvaž naduté, Aiola sluhy rozvaž, odpoutej, já nehnu se, na ňadrech Pantey ti vzdoruji a čekám na tvůj trest! Tak vidíš, Panteo má, nepřišel. Mne samotného divný jíme žas, že zapomněl na pomstu svoji Zev. Je vskutku ještě? Opravdu, jest živ? Jak moudří byli jsme, že výstrahy jsme nedbali a dle své vůle žili. Jsme oba staří, i nám bude mřít a změně hmoty všecko navrátiti, čím žili jsme. Však nebylo to marné. Ať s trestem svým teď Zeus přikvačí a v prach nás bleskem sklátí klikatým, co udělá nám? – Zrovna jako nic. Syn čacký námi nazván Futurus, proč, nevím sám, však cos jak hudba zní v tom jméně sladkém, jež nás přežije a dědictví mé synům přinese. My nezhasneme, nechť propadnem změně. My sobě říci můžem naposled: Svět krásný byl a my ho užili, ne v líné prázdni, v liché mrzkosti, leč v snaze vždycky povznésti se výš, nad hmotu, osud ve všem konání. Ta krásná jitra, luzné večery vždy s námi budou, sladká Panteo, my pospolu zas všecky prožijem, ba, nemohouce do lesů a hor, je prožíváme zde na této lávce, jak roku obratem se střídají, ať Flóra vládne, či ať Hyády svá bezdná vědra prázdní Danaid. My plně žili, drahá družko má, a s pýchou můžeme se rozhlednout po dílně své i celém okolí. Viz práci mou, zde plní okruh skal. Zde sochy bohů máš i tvary lidí i zvířat postavy. Já dělal vše, a ve všem pilně zde jsem sochařil a stále tvořil! Jaký postav les! A přitom vychoval jsem syna svého a tvého syna! Ký to zdatný jun! A okolí mé? – Jedna zahrada! Kde byla poušť – tam dýše květný lán, kde prázdné pláně byly – šumí hvozd, neb pod svou tíží vyklání se klas a v jilmech zlatý Bakchův hrozen zrá. Pták zpívá v stromech, mezí bzučí čmel, lze šťastně žíti v tomto zátiší, jež ani Zev by, tvůrce, nepoznal. To všecko dílem tvým, ó nejdražší! Však sotva by to bylo bez tebe –. Vždy se mnou bylas, věrná družko má, tvá bedra nesla práce mojí půl. Hleď, tam jde náš syn, drahý Futurus, v něm další vývoj dříme našich snah. Dva tetřevy si k boku přivázal a lesních jahod keřík v dlani má, mně tetřeva a tobě jahody. V mhu zlatistou se stápěti zdá svět a všecko taje v barvách nejistých. Tak o poledni bývá v podletí. Mně divně dusno... Okraj obzoru se tmí. Co myslíš? Ani sama nevím... Nech spočinouti mne tvých na ňadrech, tak, děkuji ti... již mi dobře jest. Což kdyby přece... Snad se blíží bůh trest pozdní vykonati nade mnou. Ať tedy přijde... já jsem připraven, jej vezmu mužně, umru, jak jsem žil, mé dílo hotovo... Nač ještě čekat? Zde, otče, jsem. Zlá bouře z jihu táhne, jak pod příkrovem leží nebes lem i země celá jedním pod mrakem. Zde kořist má – Aj matka usnula? Ji spáti nech. Ji vedro přemohlo, sám rovněž těžce s ním jsem zápasil. Však vida tebe sestupovat s hor, jsem přemohl se silou poslední... Pojď, sedni sem a něco řekni mi a upřímně, nač budu se tě ptát. Vše, otče, milerád ti odpovím. Co zoveš svět? Jen vlnu věčnosti, v které jsou lidé plaché bubliny vždy trpící a vždycky myslící. A úkol jejich zde? Sobě pomáhat a konat dobro celou silou svou až do konce, jenž nazývá se smrt. A co jsou bozi? Prázdné přeludy, jež plachá naděj stvořila a strach. A kdo tu vládne? Změna jediná! V čem jedině můž člověk blažen být? Jen v snaze pomáhat všem trpícím. A jediné, v čem být můž spokojen? Vše udělati – nečekati nic. Tak dobře, synu! – Vzejde setba má a nyní, soude boha – můžeš nastat. Pan mrtev... Zhynul, zhynul velký Pan! To není Merkur. I též jeho stín se mihnul v tlumu prchajících bohů a splynul v nic. Svobodna zas je zem a pokojně se v slunci vyhřívá. Ó jaký div. Pantea mrtva též... Ó synu můj, i já teď mohu jít, když zhynul velký Pan – však duše světa, ta žije dál... v mém díle pokračuj. Pan mrtev... Zhynul velký Pan! Však člověk živ a silnější a lepší, než starý byl... ó, viď, Future můj?

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 4 místa, v básni jsou označena takto
v básni jsme nalezli 2 osoby, v básni jsou označena takto

Patří do shluku

zev, olymp, afrodita, zeus, olympus, prométheus, hélios, helios, kentaur, nymfa

5. báseň z celkových 407

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. HYMNA LAZAROVA. (Jaroslav Vrchlický)
  2. báseň bez názvu (Jaroslav Vrchlický)
  3. báseň bez názvu (Jaroslav Vrchlický)
  4. Poslední láska Dona Juana. (Jaroslav Vrchlický)
  5. báseň bez názvu (Jaroslav Vrchlický)
  6. Při zprávě, že kosti Kollárovy do Čech převezeny nebudou. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Bustě Dantově nad mým stolem. (Jaroslav Vrchlický)
  8. Tryzna za Boecklinem. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Tirésias. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Hymna Persefoně. (Jaroslav Vrchlický)