Nad propastí snů, nad močálem bídy
jsem svého umění chrám temný vztyčil,
leč květy snů mých hrůzy démon zničil
a chrámu na prah sedly Eumenidy.
Jak Dante vstoup’ jsem v peklo lidské strasti,
leč bez Virgila šel jsem jeho stíny;
jak prorok usedl jsem na ruiny
zpět zatouživ po idealů vlasti.
A co jsem snil, hned stalo se mi skutkem,
co myslil jsem, juž dláto vyslovilo,
co toužil jsem, se v písně souzvuk slilo,
leč mrtvo vše a tichým spjato smutkem.
A rostlo v postavy – ha, zřím je strachem
vždy větší, větší, jako stíny noci;
já cítil touhu obrovskou je zmoci
a vtělit v mramor svojí ruky vzmachem.
A karavanu snů mých noční poutí
jak beduini přepadaly vždycky –
tu zvedl se z nich jeden gigantický,
jak lebku moji chtěl by roztrhnouti.
A přede mnou stál, zval mne do zápasu,
rost’ v nekonečnost, zřím lví jeho oudy,
zřím vous, jak splývá stříbrnými proudy,
jak blesky srší změtí jeho vlasů.
Rtů jeho hnutím klesá národ k zemi,
on s bohem mluví jako s rovným sobě. –
Stál přede mnou a já se třásl v mdlobě,
on hromy vládl a já zůstal němý.
„Tys Mojžiš!“ děl jsem vyděšený k němu.
„Co u mne chceš, ty, jemuž nebe malým?
Viz, bojácně jak tvář před tebou halím,
co mohu přidat k tvému diademu?“
„To, co mu schází,“ řek’ on hromů řečí,
„tvé ruky vzmach, jenž nesmrtelnost třímá.
Hle, Mojžiš teď tvé nohy obejímá!
Ty z věků všech jsi pouze jeho větší!“
A stalo se. A za ním přišli jiní:
dav magů, věštců, proroků a kněží,
ti posud spíce ve mramoru leží,
těch postava juž skráně moje stíní.
Tam Sibylla jak ze sna probuzena
se obrací tvář zastírajíc rukou,
zrak strhán plane věštby divou mukou,
pol démon, sfinx, pol furie a žena.
A pod výklenky mojich vroucích spánků
Noc v hvězdném tichu sklání těžkou hlavu
a usmívá se v snů líbezných davu,
co Jitro ztápí skráně do červánků.
To království mé! Vládnu v něm a tvořím.
Leč darmo ptám se: „Co ti, duchu, schází?
máš smrt i život, vesmír beze hrází,
chtěj! a já chladnu – kyň! já rázem hořím.
Rci, jaká tajná schvátila tě bída,
co ruší tebe krásy ve souzvuku?
Svět u tvých nohou, ráj ti dává ruku“...
I mlčí duch – však srdce odpovídá:
„Sám jíti onou sráznou výší ducha,
kde bdí jen hydra pochybností lačná,
kde každý hvězdný záblesk ztají mračna,
kde děcka snem jest každý sen i tucha;
sám klenout si od světa k světu mosty,
sám klonit se nad vášní propast bezdnou
sám z její tmy si kouzlit záři hvězdnou,
sám z jejího dna myšlenek brát skvosty;
sám sobě býti v dumném šeru svící,
sám čnít jak titan nad všedností podlou,
sám chrám bořiti, ve kterém jsem modlou,
sám kadidlem být, sám i obětnicí;
sám davem jíti s povznešenou hlavou,
na rtech jen úsměv, jenž má světu skrýti
žal, nudu, hněv i vášní vlnobití,
štván myšlenkou a unaven být slávou,
a cítit, kterak roste moje nitro,
že obsáhlo by prostory i časy,
ruch života i mysterium krásy,
šer dávných věků, budoucnosti jitro,
to všecko mít! Jen nemít srdce ženy,
jež ve souzvuk by s tvojím mohlo tlouci,
kam klesla by ta hlava všemohoucí,
kam sed’ by duch jak orel vyplašený,
a nemít ruky, jež by tvoji stiskla,
ni vlasů proud, jenž schladil by tvé skráně,
když černý havran, duma, sedla na ně
a ze skal jejich myšlenka když tryskla“...
Tou známkou genia své čelo pálím:
být velkým před světem v své slávy zoři,
před Bohem velkým v trudu svém a hoři –
jen před sebou tak strašně, strašně malým!
V mém snění chrám stál na úvale skály,
kol nepřehledná pláň se táhla pustá,
i zdálo se, že chrám do oblak vzrůstá,
jak jiskry v oknech hvězdy jemu hrály.
Stál jak by dvojích světů na rozhraní.
Já v duchu viděl, jeho na zápraží
jak vlna z moře věků všech se sráží,
co jitra svit kol jeho bloudil bání.
Nad oblouk spjatý portál velkolepý
v svém mramoru všech časů runy skrýval,
na stupních jeho vchodu Homer zpíval,
teď duchů král a druhdy žebrák slepý.
A ruku v ruce sloupů jeho tísní
se braly stíny nádherné a známé,
ty, které z dětství, z bible v srdci máme,
pak ty, jež místo žezla vládly písní.
On, jenž mou duši ztápí v síly zdrojích,
můj vzor a mistr, Dante, byl jim králem,
on, mládí mého jenž byl idealem
a teď jest sluncem pustých nocí mojich.
I viděl jsem, jak v chrámu toho žulu
se sešlo vše, čím v práci myšlenkové
se zachvěl duch, jak lidstva geniové
sem slétali se jako včely k úlu.
A za nimi mne hnala mládí touha,
má myšlenka mi orlí křídla dala,
a záře mého idealu slala
svit luzný v této pouště lada dlouhá.
Co toužil jsem? co měl jsem vtělit v kámen?
Čím tlouklo srdce mé, čím vřely žíly?
Nuž směle v před – leč dlouhá cesta k cíli
a balvan brzy svalil se mi s ramen.
A pouští šel jsem smutnou, kamenitou,
v boj s myšlenkou se dala líná hmota;
já v éther chtěl a ve rmut do života
sem vnořit musil duši sluncem zpitou.
A vedle cesty šklebná závist sedla,
had ironie syče hlavu vztýčil;
co duch dnes tvořil, zítra v hněvu zničil,
zrak vyhasl a tváře moje zbledla.
A v ruce mojí dláto náhle těžší,
i žáry tvorčí zvolna v hrudi chladnou,
duch uštván jest, na ruku těžkopádnou
jak balvany se hněv a nuda věší.
Tu ve zrcadle snů svých vídám sebe,
jak pustou plání běžím v divém spěchu.
Hle, tam juž chrám! Zřím lesklou jeho střechu,
jak slunci rovna zlatí kolem nebe.
Jen dál a dál! Však cesta konce nemá!
Hle, mlhou okna chrámu zlatem hoří –
jen dál a dál – však v prach se noha boří,
chci volati – a ústa má jsou němá.
Chci naposled ku skoku napnout svaly,
leč sjedu zpátky bez dechu a síly,
v můj sten jak posměch ostrý vítr kvílí
a v odvet krev mým potem vlhčí skály.
Duch v myšlence a srdce stane v ruchu.
V tom náhle slétá větrů na peruti
ton za tonem, až slzu v oko nutí –
i slyším z chrámu hřímat hymnu duchů;
a zpěv ten zněl: „O buďte požehnáni,
jenž cestou k idealu jdete sami,
jichž noc na místě hvězd plá myšlenkami,
jichž laur jest protkán hložím pohrdání!
Jak červánek oblévá skálu holou
a zasmušenou celým proudem zlata,
zpěv vašich strun i hrot vašeho dláta
Pán jednou zastře slávy aureolou!
On rány vaše v hvězdném ztají plášti,
a jeho anděl v kalich démantový
slz vašich perly sesbírá a v nový
je vínek vetká nedostupný záští!
A jako majáky ve času moři
vás zasadí do vln a proudů vzteku,
až vaše jmeno zaplá temnem věků,
jak před oltářem věčná lampa hoří!“
A zpěv ten zvolna vlní se v kraj ztmělý
a v duši mou jak smírná hymna kane,
já slyším jej, má stará síla vzplane –
leč stokrát cítím, že jsem osamělý.
A jako had se v slunci na kruh stočí,
v mém srdci ironie hlavu skloní,
a zpěv ten stále stříbrem v duši zvoní,
a když se vzbudím – zvlhly moje oči.
Svůj řasný závoj noci spusť juž dolů!
skryj život mi, jenž Saharou mne žehá,
z tmy klínu tvého myšlenka ať šlehá
a perla činu z tůně mojich bolů!
Jak severní zář nad mým dumným čelem
ať rychle vzplane! Dále k idealu!
Dnes, Prometheus, necítím svou skálu,
však sílu cítím být svým Spasitelem!
Já zavřel dvéře, spustil okenice,
nad čelem mým juž noční lampa pluje
jak oko Kyklopa, jak z tmavé sluje
když podrážděno blýská oko lvice.
Dál ku práci! Zas hledat nové tvary
a do nich vlévat staré z mládí látky,
a bádat zas a nikdy krokem zpátky,
a měchem vášně dmýchat v srdce žáry;
a věčně před sebou zřít obraz nový.
Sem, mrtvolo, ať natáhnu tvé údy!
Hle, příšerně jak paprsk lampy rudý
tě osvěcuje i stůl mramorový.
Výš koleno! Ty hlavo k ňadru padni!
Tak, úzké boky, víčka očí skleslá –
ne darmo z hrobu ruka má tě vznesla,
spíš než tam červům, myšlenkám zde vládni!
Na tvoje rty juž hrobu plísní zvadlé
rád vykouzlil bych úsměv odříkání! –
však nadarmo! tvůj ret se smíchu brání,
snad dosud cítí rety smrti schladlé?
Ty, hrobů zajatec, buď jím zas v žití!
Já tebe vzkřísím dláta svého vzmachem,
hleď v slunce věků ty, jenž snouben s prachem,
a prociť znovu hnět našeho bytí!
O trpký osud! bludnou žití dráhou
kam dospěl jsem! Ach, úděl můj mne děsí!
Jak zločinec zde v noci, v citů směsi
bdím sám se kloně nad mrtvolou nahou.
Kde jiný láskou zpitý v šeru rána
vlas hebký hladí, líbá rety svěží –
zde mrtvola jen před mým okem leží
snad hnijící, snad červem ohlodána.
Já nehybné jí údy v soulad skládám
ji otrokyní myšlenky své čině
a často hlavu mdlou na jejím klíně,
po nových tvarech pachtím se a bádám.
A přec i mně kdys kmitala se ve sny
tvář andělská s tak jemným lící tahem,
zrak touhou plál a neslýchaným blahem,
a kypré tělo hrálo vděkem vesny.
Na zlaté půdě byzantinské desky
mně kynula vstříc Madonna jak svatá;
ji spatřiti – a zahodím svá dláta,
jak před ní bůh by zahodil své blesky.
Ten luzný sen však ztraceného mládí
co chce v mé dílně, v této dračí sluji,
kde fantomy jen mrtvých vzduchem plují,
kde v hymnu nadšení zní sykot hadí?
Let padesát juž přešlo nad mou hlavou,
vlas zřídnul mi a sněhem vous se leskne,
můj duch je trpký a mé srdce teskné –
nač lásky lék, když otráven jsem slávou?
Chci vyrvati a musím vytrhnouti
ze hloubi ňader tento přízrak smavý;
v hruď vrazím si hřeb resignace žhavý
a k idealu půjdu sám svou poutí!
Tak, mrtvolo! Teď poslušna jsi byla.
Já křídla dám i dech ti, kterým dýši,
červ motýlem se vznese k světla výši –
jde z tebe záře! Tys mne oslnila!
Nuž ku práci! Juž metá živé blesky
zrak Kyklopa, má lampa nad mou hlavou.
Leč nadarmo! Zas vidím tu tvář smavou
na zlaté půdě byzantinské desky.
Ty přísné srdce, co se s tebou stalo?
Kdo řek’ ti: zhaslá hvězdo, zaplaň zase!
a vášně žár, zdroj citů v luzné kráse
ať tryskne z tebe, zasmušilá skálo!
Ty otrávené hrobů věčným chladem,
kdo vdechl tobě vesny úsměv milý,
že píseň má jak motýl zabloudilý
se kolébá tvých tužeb květným sadem?
Sen jde mou duší, ta se darmo brání...
Zřím horu u moře, kdes na severu,
rve skalným štítem oblaka v mlh šeru
a s ledem sníh jsou vínkem jejích skrání.
Tak věky ční, jen mraky nad ní plují,
ji bičuje bok vlna závistivá,
a v skalných roklích, kde jen led se skrývá,
v měsíčných nocích větry přenocují.
Tak věky ční, jen severní zář rudá
jí někdy vzplane na svraštělém spánku,
plá purpurem a hoří do červánků,
kol během sobů zachvívá se půda...
A hasne zář a skála zas jest holá,
ční opět v mraky bílou svojí lebí,
mrak sedne na ni, posupně se šklebí
a lačný sup s ní po kořisti volá.
Ó srdce moje, tys ta skála ztmělá!
Však nedosnil jsem ještě sen svůj o ní,
zřím v chladnou noc, zem skoro mrazem zvoní,
tma halí obzor, sotva sníh se bělá.
Tu náhle temný ryk se z hloubky nese,
vzplál rudý žár – ne severní zář více!
toť celý požár, věčná blýskavice!
v to rány hromů, zem se hne a třese...
Jak rudý chochol plameny se vlní,
na temný blankyt kouzlí žhavé duhy,
a ráz a ráz a ledu krunýř tuhý
juž prolomen! juž lávou dol se plní!
Co bylo horou věčných, chladných sněhů,
teď sopkou hárá, burácí a duní,
kde věčný led, tam nyní plamen trůní,
kde zmrzlý sníh, tam vroucí láva v běhu.
Kam sotva v letu sup zabloudil lačný,
tam ohnivý pták, požár, nyní sedí,
a rudým zrakem na moře v dál hledí
a dole s vodou, výše válčí s mračny...
Ó srdce moje! rci, kdo vznítil v tobě
po dlouhé zimě toto léto parné?
Ó jdi jen spat! ty záchvěvy jsou marné!
či v žáru vlastním hrob chceš strojit sobě?
Jak fenix sestárlý chceš v divém plání
svých vlastních žárů zhynout ve popeli?
Chceš nesmrtelnost dobýt svými děly?
Chceš sterý život v sterém umírání?
Víc neznám tě; však vím, že léta dlouhá
jsem, ledná sopko, na tvůj výbuch čekal,
tvůj tichý tluk mne nad tvé bouře lekal,
co zatím obrem rostla moje touha.
A vstala větší než Sibylla moje
a uhodila pěstí na tvůj kámen –
o chladné srdce, až trysk z tebe plamen
a zaplál blesk a tekly lávy zdroje!
Ty přísné srdce, co se s tebou stalo?
Jdi spat, jdi spat! já více neznám tebe;
v tvém nitru s peklem válčí nyní nebe,
žár v tobě velký, ale síly málo!
Čníš jako sopka, požárů tvých zoře
jest protkána hvězd zářných krůpějemi:
to myšlenky tvé sklánějí se k zemi,
leč pod nimi vře život – pusté moře.
Noc mžikem v těžké uběhla mi práci;
mdlý myšlením, bych jitra užil krásu,
jsem s Dantem v ruce vyšel na terasu,
vzduch svěží byl a v jednom plesu ptáci.
Já do kraje a na město se díval,
na brány, věže, paláce a rumy,
kde Tibera lká a kde cypřiš šumí,
až budov lem kde v modrý obzor splýval.
Co utkvěl zrak můj v květném dolu smavém,
co básníka duch poutí doprovázel,
jak v zvyku mám, jsem ptákům drobty házel,
jenž s keřů k nohoum mým se sletli davem.
Vše tiché bylo, sotva motýl chvatem
let za včelou, cikada sotva steskla,
ve ňadrech mandlí časem rosa bleskla,
a na staré zdi hrozen hořel zlatem.
A starý hněv a staré nesouzvuky
i v srdci mém juž zvolna usínaly –
jen z básně přede mnou se stíny hnaly
těch, které v peklo svedly lásky muky.
A víc než jindy srdce mého jíní
pod sluncem touhy milování tálo;
já zapomněl, že času tomu málo,
co mladosti mé hrob juž cypřiš stíní.
V tom z ulice jsem slyšel ohlas kroků,
šum blížil se, i naklonil jsem hlavu,
a v šlechticů a kněží zdobném davu
jsem paní zřel – mám věřit svému oku?
Vlas bohatý ku skráni úbělové
se stáčel níž až k lemu černé řízy,
jak slunce pramen mihne se a mizí,
by lesa tmou zas bleskl v kráse nové.
A vlas ten tkal jí kolem čela blesky,
zrak něhou plál, jíž neukojí země,
a maně vzplál zas ideal můj ve mně
na zlaté půdě byzantinské desky.
Já neviděl víc, jak mi v pozdrav vřelý
se chvěla péra na kloboucích pánů,
já musil hledět za nimi v tu stranu,
kde zanikli... Ó lásko, znám tvé střely!
To ona, k níž mé myšlení se neslo!
I zajásal bych v opojení snivém
jak plavec, který v bouře zmatku divém,
v hře sporných živlů náhle našel veslo.
Ó Paolo! Ó Francesco! juž chápu
ten lásky žár, jímž zapomněvše sebe
jste na smrt šli pro jednu chvíli nebe!
Jak vy vše z duše rvu a ve prach šlapu!
Juž modlu mám, ku jejímž nohoum složím,
čím zajásám, čím zachvěju se v bolu,
mám paprslek, jenž vzroste v aureolu,
mám lístek růže, jejž provinu hložím!
Kol ticho vše a sotva motýl chvatem
let za včelou, cikada sotva steskla,
ve ňadrech mandlí časem rosa bleskla
a na staré zdi hrozen hořel zlatem.
Má bolesť usnula jak stará lvice. –
Na drobty marně čekali kol ptáci,
mně Dante vypad’ – duch se v dumy ztrácí,
a téhož dne jsem rovněž nečet’ více.
Rci, nač jsi vzešla v sklonu mého žití,
ty hvězdo, již zvát musím večernicí?
Že ozařuješ vrásky jen mých lící,
tím víc mé srdce tvoje kouzlo cítí.
Rci, nad mohylou truchlivého mládí
nač vypučel jsi, květe čaruplný?
Žes nad poslední skloněn žití vlny,
tím více cítím, jak tvá vůně chladí.
Já posud sám šel myšlenek svých drahou,
v mé dílny taj nevniklo oko cizí,
já posud sám tkal lemy oné řízy,
jíž božství světu tají pravdu nahou.
A v pustých nocích skloněn nad balvany
jen nad svou hlavou kahan plápolavý
sám, tvorčí duch, jsem dělil chaos tmavý,
plášť s beder božství strhnuv hvězdotkaný.
A jestli náhle v noci přítel vkročil
na práh mé dílny, já hned lampu srazil
jsem s čela si, žár ňader ledem zmrazil.
Kdo říci můž’: „Já v bolestech jej zočil?“
Neb bolestí jest každá práce ducha.
Jak spánky vrou, jak rdí se žíly čela,
jak kyklopická kladiva by hřměla
pod lebkou, v myšlenku kde zraje tucha.
Tak navyknul jsem samotě a trudu,
jsem stár a umdlen; vím, že v resignaci
čím hlouběj’ člověk padá, tím víc ztrácí,
vím, že jen klam spí v lásky sladkém bludu.
Jak celý den by nebe v mlze spalo
a k večeru až nad nevlídnou stepí
mrak stržen stkal by západ velkolepý,
až kolem vše by v zlatém ohni stálo:
Tak náhle, když mé žití v sklonu stojí,
ty, Colonno, jsi nad ním zjevila se,
nad pustou stepí slunce v zářné kráse,
a zjasněno vše velebou plá tvojí.
A v srdci mém jest jako v podjeseni,
když z mlhy říjnu kmitne paprsk sladký,
že mnil bys, jaro že k nám přišlo zpátky;
tak vše sní v lesku a plá v tichém snění.
Na lukách znovu pučí tráva mladá,
plá hrozen, rdí se jabko granátové,
a přec roj čápů v dálku nebem plove,
a rudé listí s jilmů tiše padá...
Teď, každý když chce mluvit o umění,
že v modě to jest, neb že jej to baví,
ó jaký div, kdo umělec jest pravý,
svůj sen i čin že halí do mlčení.
A při všem trudu já mám na tom dosti,
když rozjímám, jak celý život dlouhý
jsem obětoval plamenu své touhy,
bych vyslovil, co duše moje hostí.
Že ve dne myslil a že bděl jsem v noci,
bych na krystaly zhladil démantové,
co v neurčité směsi myslí plove,
že sám jsem pad’, bych látku svou moh’ zmoci.
Že stokrát umdlen znova jsem se vztyčil,
šel o radu jsem v šero dávných časů,
pro myšlénku svých ňader do zápasu,
pro celek formy že jsem obsah zničil;
že neustál jsem v strádání a potu,
že v slzách stál jsem lidstva u kolébky,
že blesky vzňal jsem v koutech svojí lebky
a neustál, až božství vniklo v hmotu.
A tento zápas Laokoonta s hady,
ta svatá, děsná hrůza idealu,
to chvění před cílem, ta propasť žalů,
ten pekel žár a severní ty chlady,
za tuto cenu koupit obdiv davu?
Já zhrdám jím! Ta hračka pro mne není!
Co trpěl jsem, já trpěl pro umění
a mimo ně znát jinou nechci slávu.
Neb umění jest cílem samo sobě,
neb umění jest nebeský chleb svatý,
nad propastí tmy je to paprsk zlatý,
strom života na člověčenstva hrobě;
neb umění, to edenská jest růže,
byť lístky její trhals, věčně plná,
jest démant, jehož záře světlovlná
svit z tváře boha převýšiti může;
jest duha, která v nekonečnost roste,
jest blesk, jenž trhá tvrdých srdcí skálu,
jest holubice, snítku idealu
nesoucí v ústech v nevinnosti prosté;
jest bůh, jenž praví: „Člověkem chci býti!“
Jest člověk, jenž dí: „Vyrovnám se bohu!“
Jest vonný květ nad ostrým trnem hlohu,
jest noc i den, jest věčnost a jest žití!
A toto vše, jež trvá věčné časy,
mám dáti za to, stoletím co mijí?
Nechť vlny přízně lidské výše bijí,
já ještě výše hledím v slunce krásy.
Vždyť ona sama přišla v noci ke mně,
já z dlaně její bral jsem nebes manu,
teď jejím ohněm tráven hořím, planu,
a v jejím oku malou jest mi země.
Ó kráso, dive, mysterium, sílo!
Rci,zda tvůj paprsk, rosa tvá i vůně,
co srdce má a po čem věčně stůně,
se v lad a souzvuk v jejích tazích slilo?
Rci, zda jsi chtěla v lidské skrýt se tělo,
bych v době nudy, v zápasu a mdlobě
zas vzpjal se k činu, zas uvěřil sobě
a pro tvé blesky obrnil si čelo?
Mne blaží to, já snadně věřím tomu,
v tvé bytosti, o sladká moje paní,
líp s krásou bůh se v duši moji sklání
než v žhoucím keři, na Sinai v hromu.
Teď jen v tvém oku po souhlasu bádám,
jsem blaženým, když pouze kyneš hlavou,
když usměješ se, opojen jsem slávou,
vše k nohoum tvojím v svaté úctě skládám.
Ó buď mi věčně, věčně požehnána!
Zřím na vlnách tě, světy u tvých nohou,
tvé čelo, slunce, září nad oblohou,
a z duh a hvězd je říza tvoje stkána!
Má královno, mé světlo, moje paní,
má myšlénko! – ach, co bych víc měl říci?
Má láska k tobě zuřivou je lvicí,
má úcta však ji plachou činí laní.
Ty píšeš, že ti sonety mé brání,
když v rozjímání zbožné duši noříš,
a listy mé, když svaté písně tvoříš,
že dechem světa srdce tvoje raní?
Ty prosíš, abych zmírnil svoje slova,
bych ustál v písních, které vděk tvůj slaví,
a nechceš, aby v liljích kol tvé hlavy
též jedna plála růže purpurová?!
Ty toužíš, čtu-li dobře mezi řádky,
bych dále sám šel; – ty snad archandělem
chceš výše státi s klidným, svatým čelem,
jsouc skolébána v duše své mír sladký?
A pravdu máš! Nač cizinec já spurný
jsem vyrušil tě z modlitby tvé klidu?
Nač v svatyni tvou světa smrt a bídu
vrh mého ducha křídel odstín chmúrný?
Kdo dal mi právo, když na cestě v písku
mne potkal anděl, jehož úsměv pouhý
moh’ rosou být i manou mojí touhy,
chtít ještě více v sobce hříšném zisku?
Neb proti tobě čím jsem já, o svatá?
Mne sotva země, tebe ráj však vítá,
v mé lampy žár se blesk mé vášně kmitá,
však tobě nad čelem plá záře zlatá.
Mé lože démon pochybností střeží,
nad skrání mou své dračí křídlo svírá,
a jeho dechem mizí bůh i víra
a vášně hřmí jak oře bez otěží.
A letí – oheň z nozder jejich sálá,
mé sny před nimi jsou jen plachou tlupou,
již rozptýlí, mé modly ve prach zdupou
a dál mé lebky klenbou let jich cválá...
Co zatím nad tebou se anděl shýbá
a bílými tě vznáší perutěmi,
tká růžemi tvé sny a lilijemi,
a v hvězdném plášti v sen tě ukolíbá.
A jestli světa nevlídný duch cizí
ve srdci tvojím citů květy zčeří,
ty šťastna jsi – tvé dětské srdce věří,
ty modlíš se a pochyb stíny mizí.
A v tom i nebes milostí jsi větší:
když oklame tě naděj, ples a štěstí,
máš jeden hrob, kam všecko můžeš snésti,
chlad jedné cypřiše, jež všecko zléčí;
máš svoje mrtvé, tyto němé strážce
své nevinnosti, snů svých, svého žití,
jich hrobů slzy ve tvůj život svítí
jak zlaté hvězdy v nočních mraků srážce.
Tys našla mír a já jej teprv hledám,
ty k světlu ráje kráčíš nad oblohu,
já klnu světu, sotva doufat mohu,
ty všecko máš – já na ruinách sedám.
Co tedy chtěl jsem u tebe, já smělý
a drsný stařec? Jdi, můj cit je lhavý!
Vždyť v naši lásku mrtvých stín se staví,
jdi! já dovedu zas být osamělý!
A písně mé? – Já otrávím jich pramen,
ať rvou mé srdce, vypijou mou duši,
klid tvého srdce víc juž neporuší –
rci, zda ví moře, kdo v ně hodil kámen?
A přec u tebe zas juž na kolenou
má píseň leží, svatá paní moje;
vím, v srdci tvém jsou slitování zdroje,
byť světicí, ty zůstala jsi ženou!
A této ženě vyznávám svou pýchu,
k té ženě volám z hlubin svojí nudy,
jí vyznávám své zápasy a bludy,
ji zapřísahám, k ní se modlím v tichu;
neb velikého co kdy chvělo světem,
vždy nejdřív prošlo svatým srdcem ženy,
vždy její slzou nabylo své ceny
a vzrostlo jejím posvěceno retem.
Sám bůh v tom srdci našel dosti místa
a nezdráhal se ženu matkou zváti,
a chce-li světu genia bůh dáti,
pro jeho skráň hned ňadra ženy chystá.
A proto, ženo, neutrhuj dlaně,
když její hedbáv tajemný a milý
jak leknínu list v unavení chvíli
má schladit plamen rozpálené skráně!
A neodvracej v pohrdání oči,
jak jelen štvaný když k nim duch se řítí,
když nový vzlet chce z jejich zdrojů píti,
než lovec, život, ze zálohy skočí.
Ty ani nevíš, často pod tou skrání,
již ňader tvojích vlny kolébají,
že Eumenidy píseň pomsty tkají,
že Prometheus krkavci se brání.
Ty ani nevíš, když tvá kadeř vrhá
svůj zlatý proud kol planoucího čela,
že jeho tmou Kentaurů honba hřměla,
že Joel nebo Mojžiš skráň tu trhá!
O přej mu onu sladkou chvíli něhy!
Teď zapomeň, že Dalila spí v tobě!
na jeho srdce vlož své ruce obě,
než vzkypí vzdor a strhá jeho břehy!
Než povstane sám rostoucí a děsný,
než setřese tvou kadeř laškující,
skryj v její proud ty světy dřímající
a jako mlhou zírej jeho ve sny!
Tak nad vodami chaosu, jenž dřímal,
duch boží spěl jak holubice svatá,
pod jeho zrakem hmota v zákon spjatá,
a tiše spal, jenž burácel a hřímal!
A sám a volně v lad se pojil tiše
a stal se světem veleby a krásy...
Ó ženo! spusť jen balsamické vlasy,
skloň tmavý zrak, jenž kouzlem lásky dýše!
Buď rosnou vláhou, jíž v čin tucha vzrůstá!
Buď květinou, jež vydá každou vůni!
Buď jara paprskem, v němž květ se sluní!
Buď ženou jen – a neodvracej ústa!
Jak náhle v šero mojí dílny teskné
by v slunce paprsku sjel úsměv jara,
v mé mysli všecko vlní se a hárá,
v mé jizbě všecko plesá a se leskne.
A jako vítr za chmurou když chmuru
před slunce vzchodem z dráhy jemu plaší,
až ono samo prostorem se vznáší
a v plné kráse stane na azuru:
Tak v dílně mé i v mysli mé ruch cizí,
co zlomkem bylo, v celek teď se klene
a staré sochy, dávno zapomněné,
se zvedají, prach střásajíce s řízy.
A po zdech přelít’ slunce paprsk smavý,
v tvář Sibylly se zabod’ jako střela,
a tuším, že jí setřel vrásky s čela,
snes’ úsměv rtům a záři stkal kol hlavy.
A nežli paprsk padnul v duši moji,
juž slunce stálo na prahu mé dílny –
ó paní má! já veliký a silný
se třtinou chvěl ve citů sporném boji!
Zřím tebe v dveřích, zřít tě věčně budu...
Jak anděl nebes v chatrč poustevníka
tvůj soucitný zrak v tmavou sluj mou vniká,
plá ohněm touhy a zas nyje v studu.
Tys přišla ke mně sama, nevolána;
jak tebe vítat? Tonu ve úžasu!
S mou radostí jde bázeň do zápasu
a s láskou mou je svatá úcta stkána!
Ó stůj tam věčně na té jizby prahu
jak nebes zjev, jak fantom ráje ve snu,
mně snášej v ducha sílu, v srdce vesnu
a s úsměvem svým na moji sviť dráhu!
Ó stůj tam věčně! – Ale marné přání!
Pojď raděj dál v ten zástup trosek pestrý;
ty Sibylly zde, víš, jsou tvoje sestry,
ti andělé zde říkají ti: „Paní!“
Ti proroci zde s úctou kloní hlavu;
v mé hlavě stanou myšlenky v svém proudu,
bůh k vůli tobě ustane v svém „soudu“
a „Svatý, Svatý!“ stichne v světců davu.
Pojď! Smím ti klesnout k nohoum? Smím tvé ruky
se dotknouti? smím věřit nyní sobě?
Pojď, pozoruj, co vytvořil jsem tobě,
i nápis čti a pozoruj mé muky!
„To neví nikdo, co to krve stojí!“
Jest dokonáno, Kristus sňat jest s kříže.
Ty chvěješ se a zdráháš? Pojď jen blíže!
Či nevíš sama, co to krve stojí?
Jest dokonáno! Viz ty tiché tahy,
to mrtvé oko... hlava klesla dolů; –
rci sama, zda můž’ většího být bolu,
než vrýt svůj život, naděje sen blahý,
svou všecku víru, svoje celé bytí,
svou děsnou lásku k tobě v tahy Krista?
Však dokonáno! Oběť má jest čistá,
já zapomněl juž, jak mé srdce cítí!
Juž drahou ruku svou mi podej směle!
S tou sochou vezmi moje odříkání,
v mém srdci, věř to, zhaslo vášně plání,
a dumy nebude juž na mém čele.
Mé lásky fenix vlastním stráven palem
se na přátelství změnil labuť bílou,
té důvěřuj! buď labuti té vílou,
když nad svým hrobem rozpěje se žalem!
Mír netušený vládne v duši mojí;
dál v odříkání půjdu zamyšlený
a budu čísti v tazích každé ženy:
„To neví nikdo, co to krve stojí!“
U lože tvého bděl jsem v mnohé noci,
zřel ráje kmit v tvém oku, zřel tvá muka,
tě spustiti v hrob pomohla má ruka
a dovedl jsem trud a bolest zmoci.
Teď ale v šílenost má lítost vzrůstá,
když pomyslím, že v umírání době
jsem pouze chladnou ruku zlíbal tobě,
jen ruku, a ne čelo, a ne ústa...
Ve hladomorně Ugolino sedí,
hned volá smrt a zas juž se jí brání,
v šer tmavé sluje v jeho umírání
mdlé paprsky hvězd bez soucitu hledí.
Kol něho tma a v ní tak teskno, ledno,
nad ním jen černá klenba žalářová; –
proč nemá za nebe ji? proč jen chová
v své mysli zvěst, že ještě nebe jedno?
U nohou svých své mroucí syny vidí,
dle vzdechů jich na život jejich hádá; –
proč vzpomínky své minulosti spřádá,
proč nemyslí, že poslední jsou z lidí?
Proč okem ducha v mříže hladomorny
si kouzlí květy, zeleň, vzduch a vůni,
lesk jara teplý, v kterém květ se sluní,
proč po volnosti lká duch jeho vzdorný?
Proč slyší smích a zpěv a lidí hlasy?
Což nemůž’ zvyknout v svojí ztrnulosti
těm zvukům, v kterých hlodají své kosti
ve hladu jeho děti? Proč rve vlasy?
Proč ku černému sloupu přikovaný
rve málomocně pouta svá i kruhy?
Syn první mrtev – tam umírá druhý –
proč žije sám, proč laje na tyrany?
Dnes zavře oči, svolí-li hlad k tomu,
a ráno najde zas mrtvolu syna –
a blázen svijí se a ruce spíná
a úpí, pláče, lká, řve hlasem hromu.
A v milovaných, mrtvých dětí středu
jak démon smrti na kostrách jen sedí,
jen ohlas klenby jest mu odpovědí
a srdce v žáru vře a tuhne v ledu. –
Ó básníku! Tvým obrazem juž záhy
se jeho symbol v mojí hrudi vznítil,
tys Ugolina muky nejlíp cítil
a sebe jen jsi kreslil těmi tahy!
Ó hrozný život, v jho myšlenky svojí
se spoutat jako v stěny hladomorny!
Tam genius, zde číhá život sporný,
a tys obětí jejich v stálém boji!
Ty věříš v jaro, květ a zeleň luhů,
tvé srdce touží po lásce a štěstí,
ty myšlenkou chceš v nesměrnost se vznésti,
a v zpěv tvůj padá náhle chřest tvých kruhů!
Ty ku srdci chceš lidstvo přitisknouti
a dát mu vše, své sny, své věštby plamen –
to kráčí dále, pokrčením ramen
a hložím zraní skráň na tvojí pouti.
A vržen v tmu, ty, jenž chtěls vznítit světlo,
zas sedíš v poutech vlastní nečinnosti,
hlad po činech ti žárem praží kosti
a mrazem žití vadne vše, co květlo.
K svým dětem, k myšlenkám svým, přikovaný
zříš umírat je zvolna bez rozvoje,
v jich mroucí tvář se dívá oko tvoje,
ty úpíš, lkáš své počítaje rány.
A brzy v mrtvých miláčků svých středu
jak démon smrti sedíš na rozvalech,
jak šílenec v svých hýříš idealech
a srdce v žáru vře a tuhne v ledu.
Ó muka tvá též mou projela hrudí!
Co dal mi život? pro mé sochy kámen,
jed nenávisti pro mé lásky plamen,
pak slávy hlahol, který soucit budí.
V tom těžkém boji skutečnosti s duchem
jak třtina větru podleh’ duch můj vzdorný;
teď v poutech myšlenek své hladomorny
svůj pláč a ston juž chladným lovím uchem.
Ó genie! ty muko Ugolina!
tvé políbení pekla žárem pálí!
Jdu za tebou – svá kolesa čas valí,
a za mnou přijde pád a zřícenina...