Již léta, Otče, stojíš nad mým stolem,
jsi obeznámen s každým snem i bolem,
jenž stihl mne, zřels v mnohý tvůrčí ples;
však ještě nikdy, co nás sepjal Osud
na dráze života, jsi nezřel dosud
v mé dumy přísně jako dnes!
Můj zpovědníku z bronzu! Před tvou tváří
přec jasno leží vše, co v nitru sváří
se potyček a bojů, snah a dum.
Ty všecko znáš, vše víš, vznik mojí písně
až k zrání stopuješ – proč dnes tak přísně
jsi stáhl obočí, nos schýlil k rtům?
Co’s uzřel v duši mé, kdy’s pátral tiše
ve jejích závitcích, snad z pekel říše
neznámou tobě cizí spirálu?
Chceš souditi mne pro to, co mi cizí?
Já nevím, chvím se, odvaha mně mizí
jak plavci na útesu korálů.
V čem chybil jsem? Mluv, soudče neúprosný!
Však uvaž, nebyl vždycky pažit rosný
mně celý život – nebyl tobě též!
Ty rovněž dobře poznal’s, co je žena,
ty víš, co práce jest, jak štěká fena,
dnes pomluva a zítra závist, lež!
Ty víš, kam velké vzmachy k světlu stačí.
Ty’s orlem letěl, my kam cestou račí,
buď shovívavým proto, nevrašť skráň!
Víš nejlíp sám, co je to v klidu chvíli,
když stojí při nás velký fantom bílý,
dnes Bice – zítra poesie laň.
Ty víš, co pouť jest, cizí schody šlapat,
chtít celé slunce a vždy ve tmách tápat,
svůj vážit verš, by vždycky plně zněl;
též nejednou jsi, skráň ve mračen stínu,
sny těžkou na Gentuccy měkkém klínu
– vyhnancův asyl – na verš zapomněl.
Tak nemrač se již, hněvné rysy zjasni!
V sled všecko bude nejkrásnější básní.
Ne básník, za něj čas ji dozpívá,
ó, potom v mé, zlíbané smrtí vrásky
tvá bronzová tvář, plna svaté lásky
se – pevně věřím – vlídně zadívá.